Dosavadní činy „reformní“ vlády Petra Nečase jsou skutečně impozantní, a ukazují na neobyčejně promyšlenou strategii. Jména nejvýznačnějších vládních činů z posledních měsíců už mezi lidmi zdomácněla, ale přesto stojí za to, už kvůli jakési poetice, která se s nimi spojuje, je zopakovat: Barták a Tatrovka, sledovačka ABL alias pravdomluvný Bárta, Drobil versus „práskač“ Michálek, tajná dohoda z Hradu (která nakonec vůbec, ale opravdu vůbec neexistovala), „odpolitizovaný“ výběr policejního prezidenta, ozvučení českého předsednictví EU (aneb příběh přátelství Vondry a Kalouska), Heger a „Děkujeme, odcházíme“, fotovoltaika, České lesy.

Nelze se než domnívat, že genialita této strategie spočívá v tom, že se vládní strany pokouší ukolébat média i opozici zdánlivě fraškovitým představením, aby pak v příhodném okamžiku z politického zákulisí koordinovaně udeřily: například zprivatizováním části důchodového systému do rukou zcela transparentních finančních skupin, jejichž představitelé na rozdíl od některých předchozích postav českého kapitalismu zaručeně neskončí ani na Bahamách, ani v Jižní Africe.

A kdyby náhodou skončili, bude jako garant připraven stát na zaplacení vzniklé sekery „půjčkou“ z platů státních zaměstnanců nebo uzavřením zbylých nemocnic.

Ale vážně. Vládní reformy se zatím jaksi nedějí zejména proto, že v souboji o budoucí podobu českého státu má nad veřejnou sférou, kterou by měla reprezentovat vláda a politické strany, navrch souboj zákulisních politicko-ekonomických bratrstev aneb mafiánský kapitalismus.

Loňské volby, ač jejich výsledky nakonec nijak nepřispěly k politické revoluci, kterou za nimi mnozí chtěli vidět, evidentně způsobily zmatek v politicko-ekonomickém zákulisí. Přehledné rozdělení výnosných lén (v manipulaci státních zakázek a v postech v nejrůznějších dozorčích radách) bylo narušeno vetřelci v podobě stran nových.

Vpád těchto politicky nezkušených subjektů, k nimž má kvůli jejich chabé orientaci ve skutečném fungování české politiky hlubokou nedůvěru i pan prezident, leckoho znejistil.

Zatímco někteří z nových politiků (zejména ti recyklovaní) rychle pochopili, jak systém funguje, jiní planou podivným nadšením pro boj s korupcí, čímž evidentně ovlivnili některé morálně slabší představitelé největší vládní strany, kteří, začali též protikorupčně planout, aniž by si spočítali, že se na ně v případě potřeby najde nějaké to “ozvučení“.

To, co sledujeme v podobě nekončícího seriálu skandálů, je tak v podstatě souboj různých politicko-ekonomických mafií v zákulisí o nové definování teritoria rozrušeného loňskými volbami, přičemž toto „definování“ se odehrává buď s pomocí snah některé politiky (a strany) zdiskreditovat, a jiné, mají-li „rozum“, kooptovat do zaběhnutého systému.

Je možné, že v této vřavě nakonec vládní koalice prosadí i něco ze svého programu, ale spíše se zdá, že ve stamiliardovém byznysu rozkrádání stáních financí jde o tolik, že si budeme ještě dlouho užívat šťavnatých afér.

Není divu, že se největší soukromá televizní stanice v zemi rozhodla reagovat na upadající sledovanost tureckou telenovelou a rozšířením zpráv: Nač sledovat nekonečné české seriály, když jejich autoři v podstatě stejně nemohou vymyslet nic napínavějšího a zábavnějšího, než je zkorumpovaná česká politika?

Právo, 7.2.2011