Proč je demokracie v ohrožení

02. 02. 2011 | 07:08
Přečteno 12668 krát
Demokratická politika, nejen u nás, se ocitá pod rostoucím tlakem. Obvykle se uvádějí důvody, jako je nezájem voličů, úpadek politických stran či vliv peněz na politiku. V pozadí těchto jevů lze ovšem najít hlubší příčiny.

Privatizace státu a politiky
O privatizaci politiky, k níž dochází pod tlakem globálního kapitálu, jehož mluvčím je neoliberální ideologie, mluví například právní filosof Jiří Přibáň. Odehrává se zejména dvěma způsoby: srůstáním politických stran s ekonomickými zájmy, z čehož plyne systémová korupce; a privatizací státních funkcí (bezpečnosti, penzijních systémů, školství, zdravotnictví) do rukou soukromých skupin.

Novým typem privatizace politiky a potažmo státu je pak situace, kdy – s pomocí nových komunikačních technologií a sofistikovaných marketinkových postupů – vznikají politické strany, které nejsou v podstatě klasickými politickými stranami, ale soukromými firmami podnikajícími v politice (například Věci veřejné u nás).

Privatizace politiky i státu vytváří potenciálně nestabilní situace, protože vzniká jistý typ korporativistického modelu, v němž soukromý kapitál používá svou roli v zajišťování dříve státních funkcí k ovlivňování nebo přímo k vydírání politiky.

Navíc jakmile soukromý kapitál není schopný privatizované funkce zajišťovat, například během recese, přenáší odpovědnost zpět na stát, který je nucen fungovat jako jakási poslední pojistka.

Privatizace veřejného prostoru
Veřejný prostor je jednou z podmínek existence demokratického systému. Klasický kapitalismus, popsaný nejlépe Maxem Weberem, měl řadu nedostatků, ale ideově vyrostl z protestantské etiky, a byl založen na jistých ctnostech. Stejně tak byl formou občanské společnosti, čímž napomáhal k vytvoření veřejného prostoru tak, jak tento proces popisuje například Jurgen Habermas.

Globální kapitalismus má naopak tendenci privatizovat nejen veřejné statky, čímž se snadno dostává k tzv. měkkým penězům, ale i veřejný prostor. Vzniká tak tlak na zrušení veřejnoprávních médií a komercionalizaci občanské společnosti.

V obecnější rovině konzum jako životní postoj nahrazuje uvědomělé občanství. Kapitál má též tendenci privatizovat, jak už bylo řečeno, politické strany, čímž oslabuje jejich poslání coby veřejných institucí.

Mafianizace státu
Termín použitý nedávno Martinem Škabrahou je možné použít i k popisu vývoje, v němž v extrémnějších podobách, zejména v mladých demokraciích, které nemají vypěstovány protilátky v podobě silného veřejného prostoru, veřejnosti a občanské společnosti, jakož i v podobě na politice ústavně skutečně nezávislých institucí, dochází k tak silnému prorůstání politiky a ekonomických zájmů, často podporovaných globálním kapitálem, že stát i demokratickou politiku ovládají politicko-ekonomické mafie.

Jinými slovy, míra organizovanosti korupce, například v podobě přikrádání ze státních zakázek a neoprávněných provizí, dosahuje míry, kdy lze legitimně mluvit o rozdělení teritoria mezi různé politicko-ekonomické skupiny, které z pozadí ovládají politické strany i některé státní instituce.

Ambivalentní charakter moderních komunikačních technologií
K tlaku na demokratickou politiku přispívají i moderní komunikační technologie. Ty mají na jedné straně demokratizační potenciál, jako to vidíme nyní v Tunisku nebo Egyptě, a mají také mobilizační potenciál, doprovázený potenciálem radikálně měnit zaběhnuté vzorce voličského chování, jak jsme to viděli v České republice v loňských volbách.

Vytvářejí ale také, jak se zdá, poměrně efemerické struktury a politické situace, kdy například takto vytvořené politické strany nemají skutečné organizační zázemí či identitu, a jsou tudíž snadno zneužitelné různými politickými podnikavci či populisty. Mohou tak v konečném součtu demokratickou politiku spíše destabilizovat.

Rozevírající se nůžky mezi ekonomickou a politickou globalizací
Národní státy, dokonce i ty největší, jsou stále více bezmocné proti globálně operujícímu soukromému sektoru. I nejmocnější země světa, USA, se v ekonomické krizi přesvědčila, že některé nadnárodní společnosti jsou „too big to fail“ (příliš velké na to, aby mohly padnout), protože ponechat je neviditelné ruce trhu v podobě bankrotu by mohlo stáhnout ke dnu celou ekonomiku nebo mezinárodní finanční systém.

Reakce na tento jev jsou různé, ale zatím neúčinné.

Politická integrace, například v podobě posilování regionálních organizací jako je Evropská unie, je pomalá, takže i ona se ukazuje být příliš slabá v boji s nadnárodním kapitálem. Útok na euro je toho dobrým příkladem.

Krize začala v soukromém sektoru, napůl zprivatizované státy byly ovšem nuceny ztráty sanovat, čímž se ještě více zadlužily, načež pak byly vystaveny brutálnímu útoku neoliberální ideologie coby mluvčího globálního kapitálu a soukromých ratingových agentur, aby škrtaly a omezovaly sociální a další výdaje. Zejména irská krize je příkladem.

Renacionalizace je druhou reakcí, podobně neúčinnou jako pomalá integrace. Vidíme ji v pokusech některých států sabotovat další integraci a stavět nové bariéry. Je také přítomna ve volání po silném národním státu, národních zájmech či odmítání EU.

Paradoxní je, že volání po renacionalizaci politiky a do jisté míry i ekonomiky vychází zejména z řad pravice, která se tak dostává do neřešitelného dilematu. Na jedné straně podporuje co nejméně regulovaný globální kapitalismus, na straně druhé ale v mnohých případech volá po posílení národních států, které globální kapitalismus utržený z řetězu nemilosrdně oslabuje.

Česká situace
Politika u nás je nestabilní z důvodů, z nichž mnohé souvisí s výše popsanými jevy, ale přidávají se k nim ještě další, specificky české jako je tradiční slabost politických elit či „postkomunistické“ jako je nevyzrálost demokratické kultury, takže lze mluvit s nadsázkou o „demokracii bez demokratů“.

Jedním z konkrétních důvodů nestability současné vládní koalice je skutečnost, že přinejmenším jedna z nových stran není skutečnou stranou, je to produkt komunikačních technologií, internetová bublina. Je tudíž nepředvídatelná.

Druhým zdrojem nestability je vysoká míra mafianizace státu, tedy vysoká míra prorostlosti ekonomických zájmů parazitujících na státu a politice. Nestabilita, kterou sledujeme v rámci vládní koalice, je tak působena bojem o území nikoliv primárně mezi politickými stranami, které se nějak dohodly v podobě koaliční smlouvy, ale mezi ekonomicko-politickými skupinami, jejichž dříve přehledný systém parazitování na státních zakázkách byl narušen výsledky voleb. Odtud různé diskreditační kampaně namířené proti klíčovým figurám jednotlivých stran.

Třetím zdrojem nestability je zjevná propast mezi nároky neoliberální ideologie (škrty, reformy omezující sociální stát, privatizace veřejných statků) a apely vlády na veřejnost, aby si konstruktivně, v jakémsi veřejném zájmu (který neoliberalismus de facto neuznává), utáhla opasky. Na tento jev nedávno upozornil filosof Michael Hauser.

Názorně se tento rozpor projevil v akci „Děkujeme, odcházíme“, organizované částí českých lékařů. Ve své podstatě tato akce zcela naplnila logiku neoliberální ideologie, podle které je demokracie především střetem individuálních a skupinových zájmů, v jehož rámci každý usiluje o maximalizaci zisku a komparativních výhod.

Ve společnosti s vysokým sociálním kapitálem v podobě společenské solidarity, která nadřazuje společenské zájmy individuálnímu sobectví, by byly odsudky akce srozumitelné a chování lékařské lobby odsouzeníhodné. Ve společnosti ovládané neoliberální logikou lékaři jen logicky využívají svoje výhody na úkor jiných. Je zajímavé, že proti akci lékařů nejvíce přitom brojili právě politici, jako například prezident Klaus, jejichž neoliberální poučky de facto naplňuje.

Zdrojem nestability také je a bude rozpor mezi voláním po ekonomické odpovědnosti v podobě šetření, škrtů a reforem na jedné straně a vysokou mírou systémové korupce, která souvisí s výše zmíněnou mafianizací státu. Většina občanů bude shledávat politiku utahování opasků zcela nelegitimní v situaci, kdy ze státních prostředků ročně mizí stamiliardy v podobě zmanipulovaných státních zakázek. Toto byl i jeden z argumentů doktorů.

Závěr
Česká politika, ač se zdá být ostrovem politické stability, je latentně vysoce nestabilní jak kvůli důsledkům obecnějších patologických dopadů expanze globálního kapitalismu, jež byly popsány výše, tak z důvodů specificky domácích. Zavedeným politickým stranám hrozí oslabení, nebo dokonce rozpad, pokud se nevymaní z chapadel systémové korupce.

Řešení nenabízejí zatím ani nové politické subjekty, které nejsou už kvůli způsobu svého vzniku příliš stabilní, jakkoliv mohou v prvních fázích své existence hrát užitečnou roli v rozrušování zavedených korupčních sítí mafiánského kapitalismu. Současná série korupčních skandálů je i výsledkem tohoto vpádu nových subjektů do zavedených vzorců systémové korupce, což vyprovokovalo jakousi válku politicko-ekonomických mafií, jež se snaží jedna druhou zdiskreditovat.

Jediným způsobem, jak českou politiku stabilizovat, je začít přemýšlet v delším horizontu a pokusit se programově reagovat na nové výzvy jak na pravici, tak na levici. Řešení naší krize v rámci zmafianizovaného systému není primárně v tom, kdo s kým po volbách (neboť jak tomu je v případě pražské koalice, občané se po právu obávají, že jde jen o zacementování korupčních schémat), ale v nabídce koncepčních řešení, která přesahují hranice české kotliny.

Zejména demokratické levici se nabízí možnost odvrátit se od konformismu se zkorumpovaným systémem, vytvářeným v posledních desetiletích nadvládou neoliberální ideologie, a vrátit se k reformismu. Tedy šance obnovit vlastní identitu na základě idejí svobody, rovnosti solidarity jako etických hodnot, jak argumentuje ve své knize Ill Fares the Land například Tony Judt. Zůstane-li levice uvězněná v pragmatické koexistenci se současným v podstatě zkorumpovaným systémem, je dost pravděpodobné, že ji jako alternativu vůči současnému systému nahradí nějaká populistická formace.

Text, publikovaný v Deníku Referendum, 1.2.2011, je upravenou verzí poznámek přednesených na diskusním semináři Masarykovy demokratické akademie v Brně 31. 1. 2001.


Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy