Prezident Václav Klaus a jeho ideoví souputníci by se měli radovat. Akce lékařů „Děkujeme, odcházíme“ totiž beze zbytku naplňuje jejich vizi demokracie a svobodné společnosti. V této filozofii nehrají prim údajně pochybné „kolektivistické“ projekty, jako je občanská společnost, vytvářející předivo sociální soudržnosti a důvěry, ale tvrdý individualismus. Uplatňují se kritéria, jako jsou osobní prospěch, maximalizace zisku, silné skupinové zájmy.

Není tedy jasné, proč se prezident a česká pravice pohoršují. V kontextu jejich filozofie lékaři jen oprávněně maximalizují své komparativní výhody, přičemž ohledy na jiné jim mohou být ukradené. Nebo se na ně snad neviditelná ruka trhu, tvrdá obhajoba vlastních zájmů, třeba i na úkor ostatních, a mentalita sobectví propagované neoliberalismem, nevztahují? Pokud ano, proč?

Jsou lékaři jakousi zcela speciální společenskou skupinou, která nemá právo se organizovat a dohnat spor o své požadavky až na ostří nože? Pokud takovou skupinou jsou, co jim tento speciální status v rámci neoliberální filozofie dodává? Vždyť je-li vše obchodovatelné, nelze přeci mluvit o vydírání jenom proto, že právě lékaři obchodují s tím, co potřebujeme nejvíc--tedy se zdravím.

Pravdou je, že někteří kritici akce lékařů proti ní neprotestují z pozic jakési náhle objevené morálky. Požadují jednoduše, aby stát před těmito údajnými „vyděrači“ nekapituloval. Argumentují tak v logice současného pojetí české demokracie: má se ukázat, kdo je silnější.

Když už náhodou moralizují, poukazují na úsilí vlády šetřit, což by prý lékaři měli pochopit. Když si prý utahujeme opasky všichni, proč ne i lékaři?

Slabina této argumentace je v tom, že v zemi, kde se ročně ztrácí stamiliardy v korupci, je těžké přesvědčovat o utahování opasků. Takže nezbývá než měření sil. Jenže měřit síly s lékaři je těžké.

Kdyby akcí „Děkujeme, odcházíme“ pohrozila například skupina politiků, včetně pana prezidenta , politologů, popřípadě novinářů, včetně těch okolo týdeníku Reflex, který zorganizoval petici proti kapitulantství státu před lékaři, mohli by nejspíš klidně odejít, aniž by to někoho příliš vzrušovalo. Kdyby takovou akcí pohrozili třeba pekaři nebo zemědělci, bylo by to horší, i když by si asi stát dočasně poradil dovozem ze zahraničí.

Dopravci, dispečeři, policisté, hasiči, nebo i často vysmívaní popeláři, to už je trochu jiný šálek kávy, jakkoliv stát může poslat na jejich místa armádu. Kritickou masu doktorů ovšem lze nahradit jen těžko. Mají příliš vysokou kvalifikaci, a pokusy částečně je nahradit například zvýšením pravomocí sester, jsou dětinské. Nejlepší je tedy vytvořit pro takto těžko nahraditelnou skupinu důstojné podmínky.

Kdyby česká společnost praktikovala normální verzi demokracie, jako třeba v Německu nebo Skandinávii, v níž se rozumí samo sebou, že má existovat co nejvyšší míra společenské důvěry a solidarity, což činí srozumitelnými etické standardy spojené s různými profesemi, pak by bylo jasné, z jakých pozic kritici akce „Děkujeme, odcházíme“ argumentují. V demokracii české to srozumitelné není a nakonec bude muset nejspíš dojít na konfrontaci, kterou stát nemůže vyhrát.

Právo, 10.2.2011