Protunelované Česko
Leckdo si možná myslí, že největší ekonomické tunely skončily s obdobím divoké privatizace. Jak ale varují ve svém videoklipu ekonomové Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová, v podobě vyvedení desítek miliard z penzijního systému do soukromých fondů, doprovázeného povinnými odvody pojištěnců, se možná chystá tunel v české historii největší.
Privatizovat část důchodového systému je podle vlády prý nutné, protože „už včera bylo pozdě“. Tento neodkladný úprk směrem k privatizaci bez řádné diskuse dost připomíná začátek 90. let, kdy se také za neoliberální rétorikou často schovávaly úplně jiné záměry. Výsledkem bylo, že se transformační náklady u nás vyšplhaly podle vládního dokumentu z roku 2005 zhruba na zhruba 700 miliard korun.
Na konci této éry se poroučela druhá Klausova vláda, když se zjistilo, že tunely mezitím dovedly podivné peníze odkudsi z Hongkongu a Mauritia až do kasy Občanské demokratické strany. Kdyby ODS tehdy zmizela ze scény coby poněkud nepodařený pokus lidí s neobolševickým myšlením hrát si na pravici, možná se některým dalším tunelům dalo zabránit.
Jenže ODS měla v čele schopného stratéga, který porážku proměnil v tunel politický, když spolu s předsedou největší levicové strany vymyslel opoziční smlouvu. Vytunelovaná demokracie pak položila základy mnoha dalších tunelářských aktivit, jejichž dědictví je s námi dodnes.
Například v Praze se obě strany svorně dělily o posty v dozorčích radách dokonce i tehdy, když už vládla nad městem jen ODS. Ta svoje zkušenosti s tunelováním bohatě zúročila například v podobě rekordně předraženého pražského okruhu nebo projektu Opencard. Tunelem je i smlouva týkající se tunelu Blanka. Jelikož se prostě tak nějak nepodařilo smlouvu pořádně napsat, je teď možné vytunelovat i tunel, který tudíž bude stát o deset miliard víc.
Zkušenosti z oboru politického tunelování se velmi hodily při loňských volbách v Praze, kdy byl nejprve vytunelován volební systém tak, aby nemohly uspět menší strany, a pak i výsledky voleb, když byl vyšachován ze hry vítěz.
Jako neobyčejně lákavé se evidentně jeví případné vytunelování pražské čističky odpadních vod, kde první pokus zmařil jakýsi nechutný práskač na Ministerstvu životního prostředí. Podivné šachy se také hrají okolo stamiliardového ekotendru, a až Česká republika zaplatí všechny arbitráže vyvolané investory do fotovoltaiky, možná zjistíme, že celé schéma s využitím solární energie byl v českém podání jeden velký tunel.
Tunely zasahují i oblasti, kde by to jeden nečekal. Máme tak vytunelované některé univerzity , jež dávají vytunelované tituly, nebo části justičního systému, i když se tunelářům v tomto oboru nově nesmí říkat „justiční mafie“.
Tunely ročně odteče podle různých studií ze státních peněz více než 100 miliard. Kdo se pak může divit doktorům, že tak umíněně stávkují za navýšení platů, nebo státním zaměstnancům, jimž se pro změnu nelíbí, že jim platy vláda krátí?
Tunelářská vášeň se nezastaví dokonce ani před historií. Parlament už oficiálně schválil, co je období totality, oficiální bude i třetí odboj. Přímo z úst prezidenta, jehož volba obohatila anály politického tunelování, zase už nějakou dobu víme, že k pádu bývalého režimu nepřispěli jacísi disidenti, jejichž jména se nyní vyskytují na seznamech nebezpečných pradovláskařských petentů, ale chataři.
Nelze než se strachovat, že při takto činorodém tunelování všeho, co by mělo držet demokratický stát a tržní hospodářství na nohou, se protunelovaná Česká republika může jednoho dne sesypat.
Právo, 12.2.2011
Privatizovat část důchodového systému je podle vlády prý nutné, protože „už včera bylo pozdě“. Tento neodkladný úprk směrem k privatizaci bez řádné diskuse dost připomíná začátek 90. let, kdy se také za neoliberální rétorikou často schovávaly úplně jiné záměry. Výsledkem bylo, že se transformační náklady u nás vyšplhaly podle vládního dokumentu z roku 2005 zhruba na zhruba 700 miliard korun.
Na konci této éry se poroučela druhá Klausova vláda, když se zjistilo, že tunely mezitím dovedly podivné peníze odkudsi z Hongkongu a Mauritia až do kasy Občanské demokratické strany. Kdyby ODS tehdy zmizela ze scény coby poněkud nepodařený pokus lidí s neobolševickým myšlením hrát si na pravici, možná se některým dalším tunelům dalo zabránit.
Jenže ODS měla v čele schopného stratéga, který porážku proměnil v tunel politický, když spolu s předsedou největší levicové strany vymyslel opoziční smlouvu. Vytunelovaná demokracie pak položila základy mnoha dalších tunelářských aktivit, jejichž dědictví je s námi dodnes.
Například v Praze se obě strany svorně dělily o posty v dozorčích radách dokonce i tehdy, když už vládla nad městem jen ODS. Ta svoje zkušenosti s tunelováním bohatě zúročila například v podobě rekordně předraženého pražského okruhu nebo projektu Opencard. Tunelem je i smlouva týkající se tunelu Blanka. Jelikož se prostě tak nějak nepodařilo smlouvu pořádně napsat, je teď možné vytunelovat i tunel, který tudíž bude stát o deset miliard víc.
Zkušenosti z oboru politického tunelování se velmi hodily při loňských volbách v Praze, kdy byl nejprve vytunelován volební systém tak, aby nemohly uspět menší strany, a pak i výsledky voleb, když byl vyšachován ze hry vítěz.
Jako neobyčejně lákavé se evidentně jeví případné vytunelování pražské čističky odpadních vod, kde první pokus zmařil jakýsi nechutný práskač na Ministerstvu životního prostředí. Podivné šachy se také hrají okolo stamiliardového ekotendru, a až Česká republika zaplatí všechny arbitráže vyvolané investory do fotovoltaiky, možná zjistíme, že celé schéma s využitím solární energie byl v českém podání jeden velký tunel.
Tunely zasahují i oblasti, kde by to jeden nečekal. Máme tak vytunelované některé univerzity , jež dávají vytunelované tituly, nebo části justičního systému, i když se tunelářům v tomto oboru nově nesmí říkat „justiční mafie“.
Tunely ročně odteče podle různých studií ze státních peněz více než 100 miliard. Kdo se pak může divit doktorům, že tak umíněně stávkují za navýšení platů, nebo státním zaměstnancům, jimž se pro změnu nelíbí, že jim platy vláda krátí?
Tunelářská vášeň se nezastaví dokonce ani před historií. Parlament už oficiálně schválil, co je období totality, oficiální bude i třetí odboj. Přímo z úst prezidenta, jehož volba obohatila anály politického tunelování, zase už nějakou dobu víme, že k pádu bývalého režimu nepřispěli jacísi disidenti, jejichž jména se nyní vyskytují na seznamech nebezpečných pradovláskařských petentů, ale chataři.
Nelze než se strachovat, že při takto činorodém tunelování všeho, co by mělo držet demokratický stát a tržní hospodářství na nohou, se protunelovaná Česká republika může jednoho dne sesypat.
Právo, 12.2.2011