Náhoda tomu chtěla, že se ve zpravodajství televizí, deníků a internetových portálů objevovalo v uplynulých dnech vedle sebe několik poněkud absurdně se jevících zpráv. V jedné hrál hlavní roli ministr financí Miroslav Kalousek, který nejprve tvrdil, že má k dispozici tajnou nahrávku ze setkání šéfredaktorů předních periodik, v níž se prý na čemsi nekalém domlouvají, aby pak druhého dne nabídl příběh, v němž vše byla jen mystifikace, jejímž účelem bylo získat informace.

Druhá zpráva se zabývala řáděním komanda vojenské policie v České televizi, které údajně hledalo odtajněný dokument, jenž měl co do činění s kauzou bývalého šéfa vojenského zpravodajství generála Krejčíka. Po zásahu, který se leckomu mohl jevit jako nasazení jednotky rychlého nasazení proti teroristům, jsme se dozvěděli, že vojenská policie do budovy ČT vtrhla takovýmto neuvěřitelným způsobem, protože chtěla nechat posoudit znalcem kopii dokumentu, který měl podle ní v držení redaktor ČT!

V televizních záběrech dění během mítinku Dělnické strany sociální spravedlnosti v Novém Bydžově jsme pro změnu mohli sledovat, jak policie na koních prudce vjela do davu lidí, kteří proti pravicovým extremistům pokojně demonstrovali, přičemž zranila jednu z demonstrantek. Takto skvěle připravená policie ovšem evidentně nebyla nikde v dohledu, když po mítinku třináct pravicových extremistů zaútočilo na tři romské aktivisty, přičemž jeden z Romů utrpěl těžké zranění hlavy.

Toto vše se odehrávalo na pozadí rozhodnutí vládní koalice sjednotit sazbu DPH do dvou let na sedmnácti procentech namísto původně oznámených dvaceti, což prý má být poslední změna doprovázející plánované reformy penzijního systému, s níž nesouhlasí většina veřejnosti, prezident republiky i někteří členové vládního poradního sboru NERV. Ačkoliv byla koalice bombardována výzvami k diskusi o svém záměru, měnit se prý už nebude nic. Ba co víc, vláda spojí hlasování o reformě s hlasováním o důvěře.

Diskutovat o ničem vládní koalice nehodlala ani při loňském přijímání balíčku rozpočtových škrtů ve zkráceném řízení, ve stavu tzv. legislativní nouze, Ústavní soud nyní logicky rozhodl, že takto prosazené škrty nemohou platit, a chce-li je vláda prosadit, musí je do konce roku, dokdy je soud ponechal v platnosti, schválit v řádném legislativním procesu.

Všechny výše uvedené příklady spojuje několik strašidelných rysů. Především je zde jakási podivná nepřiměřenost, nebo, chcete-li, křiklavý nesoulad mezi formou a obsahem toho, co český stát dělá – ať už v podobě policie, vojenské policie, některých ministrů, nebo samotné vlády. Ze všeho vyčuhuje zoufalý nedostatek jisté kultury jednání, což navozuje všudypřítomný dojem politického a státního buranství. A v neposlední řadě: nikdo není za nic odpovědný.

Ministr prý mystifikuje, aby získal v zájmu veřejnosti informace o záludných praktikách médií. Policie, jinak neschopná dovést ke zdárnému konci šetření obrovitých korupčních kauz nebo třeba jen zajistit pořádek na silnicích, klestí cestu pro pochod extremistů tak, že najíždí na koních do demonstrantů proti rasismu. Vojenská policie, v podobě jednotky rychlého nasazení, pro změnu vtrhne do budovy ČT a hledá kopii jakéhosi dokumentu.

Vládní koalice přijímá prý neodkladnou reformu penzijního systému, ačkoliv ji odborná i laická veřejnost varují, že se o smysluplnou reformu nejedná. Překvapivé rozhodnutí, že vlastně nebude k financování takové reformy třeba dvacetiprocentní sazby DPH, ale bude stačit jen sedmnáctiprocentní, navíc vyvolává silné podezření, že nikdo nic důkladně nepromyslel, a reformy, které mají ovlivnit chod společnosti na desetiletí, jsou jen improvizace.

Zatímco vláda dochází ke svému údajně historickému „reformnímu“ rozhodnutí, dále přešlapuje v řešení systémové korupce, v níž se ročně poztrácí tolik peněz, že by hravě nejen ufinancovaly veškeré schodky současného penzijního systému, ale ještě by stačily k vytvoření rezerv na několik desetiletí dopředu.

Nelze se ubránit dojmu, že česká demokracie je tak trochu u konce s dechem. Korupcí prožraný stát se ve svých reformách už vzmůže jen na rozhodnutí, která nejenže nic nezlepší, ale naopak nepochybně vyústí do dalších tunelů. Ministr financí, který takzvané reformy zaštiťuje, se i zásluhou své „mystifikace“ jeví jako paranoidní pomatenec, kterého právě probudili z opice, nicméně ve své funkci nadále zůstává. Zpolitizované orgány státní moci neřeší podstatné věci jako je například právě korupce, ale nabízejí béčkové akční thrillery.

Ve výčtu bychom mohli bohužel pokračovat: prezident hájící politického extremistu, ministr školství produkující jeden skandál za druhým, ministr vnitra čelící masivní petici za odstoupení, ministr obrany nenesoucí údajně žádnou odpovědnost za podivné finanční toky ve svém bývalém vládním resortu, předseda vlády jevící se ze všeho nejvíc jako poslušný žák Mazánek, jenž chodí na pravidelné „kartáče“ na Hrad.

Přidáme-li k tomu halasný a údajně nesmlouvavý souboj vlády s doktory o navýšení jejich mezd ve výši, která je jen zlomkem peněz, jež se poztrácejí každý rok v resortu zdravotnictví skrze korupci a předražené zakázky, nabízí se obrázek země, která neví, jak si vládnout.

Je podivuhodné, že právě taková země se nechce podílet na případných změnách ve fungování Evropské unie, protože by to prý pro nás nebylo v současnosti „výhodné“. Zřejmě jsme na tom skvěle, vše výborně funguje, kdybychom EU náhodou potřebovali, dáme vědět.

Možná lze ironicky dodat, že je to pro EU jen dobře. Představa, že by se jí při reformě fungování eurozóny snažil radit například český ministr financí, který je zcela pohlcen domácími mystifikacemi, je strašidelná. Pokud se EU eventuálně bude dělit na tvrdé integrační jádro a zbytek, bylo by jen těžko vysvětlitelné, co Českou republiku v její současné podobě opravňuje stát po boku vyspělých demokracií.