Česká republika se na summitu Evropské unie na konci minulého týdne rozhodla, spolu s Velkou Británií, Maďarskem a Švédskem, že se nebude účastnit evropského paktu pro euro.
Ten považují prointegrační kritici za málo účinnou deklaraci, zatímco euroskeptici, jako třeba český prezident, v něm vidí snahu dále omezit suverenitu národních států.

České rozhodnutí je pozoruhodné nejenom proto, že pakt v obecné rovině vybízí členské státy k některým reformám, o které v současnosti údajně usiluje Nečasova vláda, i když civilizovanější země jistě nebudou o naplnění reformní agendy usilovat v podobě asociálních improvizací, jichž jsme svědky u nás. Tak či onak, nepřipojení se k paktu v tomto kontextu vyznívá jako další euroskeptický truc.

České odmítnutí paktu je pozoruhodné i kvůli tomu, že premiér Nečas na otázku, zda se neobává vzniku dvoukolejné EU odpověděl, že dvoukolejná EU už existuje. Jako příklad uvedl eurozónu a země, které euro nemají.

Ano, jistá dvoukolejnost v EU skutečně existuje, ale je se nutné ptát, jak vznikla, zda je to pro nás dobře, a zda ona druhá kolej, na kterou Nečas s Českou republikou dobrovolně míří, není ve skutečnosti kolej slepá.

Dvoukolejnost vznikla a prohlubuje se zejména proto, že jsme si ji sami naordinovali. Nejde jen o váhání s přijetím eura, ale začalo to už tím, že Česká republika přijala před vstupem do EU zákon o státní službě, který EU požadovala kvůli depolitizaci státní správy, což je nejlepší záruka pro boj s korupcí, aby hned po vstupu jeho účinnost opakovaně odložila. Dodnes ho nemá.

Jsme tedy už od vstupu do EU v roce 2004 na druhé koleji přinejmenším v jedné důležité oblasti, přičemž jedním z důsledků tohoto rozhodnutí je obrovská systémová korupce v přidělování státních zakázek, která začíná ohrožovat jako rakovina samotnou existenci české demokracie.

O ještě větší dvoukolejnost usiluje prezident Klaus, který si při podpisu Lisabonské smlouvy vymínil výjimku z Listiny základních práv Evropské unie, což zabrání českým občanům, aby se mohli domáhat ochrany svých sociálních práv u evropských soudů.

Na Nečasově slovech o dvoukolejnosti je pozoruhodné zejména to, že vláda o tak zásadním rozhodnutí nevede s veřejností žádnou debatu. Pro zemi, jako je Švédsko, která nejen drží s EU krok, ale v lecčems je na tom lépe než evropský průměr, bude snadné kdykoliv přehodit výhybku na kolej první. Ostrovní Velká Británie je specifický případ. Pro Českou republiku a Maďarsko může být ale jakýkoliv další odklon od evropských standardů naopak cestou k „reformám“, které se sice v obecné rovině tváří jako to, co požaduje i pakt pro euro, ale v konkrétním provedení utužují nedemokratické, asociální a ekonomicky kontraproduktivní praktiky mafiánského kapitalismu.

EU je také prostorem solidarity. Každé rozhodnutí, jako třeba pakt pro euro, má svou symbolickou rovinu. Česko se svým rozhodnutím z přediva politicky motivované solidarity vyřazuje.

Možná nám to viditelně neublíží, dokud sami nebudeme potřebovat pomoc. Bohužel s politickou jasnozřivostí jsou čeští politici na štíru, takže nám při výletu na druhé koleji nezbývá než věřit, že není ve skutečnosti slepá. Na té jsme se v naší historii už několikrát vlastním přičiněním ocitli.

Právo, 29.3.2011