Na ideové konferenci Věcí veřejných krom jiného zaznělo, že toto uskupení není žádnou sektou, jak je občas obviňováno, a že chce důstojné místo ve vládě, jinak prý připouští odchod.

Potíž je v tom, že důstojnost, a s ní spojené důstojné zacházení, jakož i nálepky méně hanlivé, než je výraz „sekta“, si nelze vymoci prohlášeními na nějaké konferenci. To jak o druhých smýšlíme, se odvozuje od jejich činů. Pravda, mediálně zdomácnělé výrazy dost často nepopisují realitu v celé její šíři, ale pokud zkratkovitě zachycují něco podstatného, z dobrých důvodů přežívají.

VV mají v tomto ohledu problém. Chtěly by být vnímány jako respektovaná politická partaj, jenže jsou jen parta. Zatímco skutečné partaje mají relativně čitelné vnitřní struktury a mechanismy rozhodování, party nemají ani jedno. V čele nemají demokraticky zvoleného předsedu, ale vůdce. Pokud nemůže být vůdce z formálních důvodů též předsedou, nějaký předseda, který dělá vůdcovi křoví, se vždy najde.

Vůdcové part se do svých pozic dostávají s pomocí „autority“, která má mnohem více společného s atavistickými rysy lidské smečky, než s jasnými pravidly hry, na nichž stojí demokratické strany.

Jsou-li důvody, proč nějaký vůdce ovládá smečku nebo partu, pro zbytek moderní společnosti racionálně těžko uchopitelné, vcelku logicky nastupuje přesvědčení, že v dané smečce funguje kromě tradičních forem autority, jako jsou síla a peníze, i nějaká forma iracionality, která k závislosti členů smečky na vůdci přispívá. Výraz „sekta“ tuto iracionalistu postihuje.

Nedostatek důstojnosti s tím souvisí. Respekt si lze v racionálně fungující společnosti pravidel vymoci, když hraji v rámci daných pravidel, ke kterémužto kontextu může paradoxně patřit i to, že taková pravidla občas vědomě porušuji, čímž se vystavuji možnosti srozumitelného trestu. VV ovšem hrají podle pravidel nějaké jiné, vlastní hry, kterou vymyslel vůdce.

Důstojné místo ve vládě už mít nemohou, protože je pod důstojnost jejich koaličních partnerů, jakkoliv pro mnohé politicky nevábných, dělat rozhodnutí s partou založenou na sektářské iracionalitě. Dokonce i k asociální politice je zapotřebí jisté racionální předvídatelnosti a důstojnosti, přinejmenším pro voliče pravice.

Parta, která si hraje na partaj, a jejíž výše postavení členové si chodí pro instrukce k vůdcovi, jímž není předseda spolku, je v demokratické politice nebezpečnou anomálií. Konferencí si může taková parta dělat, kolik chce; ani ta poslední ji netransformovala z politické smečky v politickou stranu.

Důstojné místo ve vládě ji rozhodně nepřísluší. Ostatně kdyby měla skutečnou důstojnost, přestala by svůj odchod „připouštět“, ale jednoduše by odešla.

V sázce je ovšem asi víc než důstojnost. Co přesně, to ví ovšem jenom vůdce party. My, občané, víme na druhou stranu to, že v parlamentní politice skončí VV tak brzy, jak brzo se budou konat volby.

Právo, 30.5.2011