Možná ještě zajímavějším společenským úkazem, než byla poměrně rozsáhlá stávka, zorganizovaná odborovými svazy v dopravě, jsou reakce politiků a mediální diskuse o stávce. Zatímco stávka totiž proběhla poměrně klidně, a posloužila tak k vyslání zatím jen varovného signálu o nespokojenosti jisté části zaměstnanců, v tomto případě pracujících v dopravě, s vládními reformami, někteří politici se nedokázali zdržet silných slov a činů.

Nutno říci, že k těmto politikům patří i někteří odboroví bosové. Nicméně ti mají občasná silná slova tak říkajíc v popisu práce, takže se jim nelze příliš divit. To, že ale pronášejí na adresu stávkujících silné, svým způsobem urážlivé výroky někteří vládní a parlamentní politici, je nejen dokladem nervozity slabé vlády, ale také nedostatku zkušeností s demokracií.

Reakce médií byly ještě pozoruhodnější. Ačkoliv dokonce i pravicová média jsou dnes kritická k „reformám“, skandálům a bídným komunikačním schopnostem Nečasovy vlády, odbory jsou pro většinu z nich ještě stále jakými pohrobky komunismu. Mnoho novinářů a komentátorů se tudíž nedokáže zdržet na adresu odborů jízlivých a ironizujících komentářů.

Část médií se tak vyznačuje podivuhodně rozpolcenými postoji: tato vláda si podle nich sice nezaslouží, aby existovala, její reformy jsou špatné, ale musejí si odboráři, kteří se rozhodli k akci, brát zbytek společnosti jako „rukojmí“? A neslouží jejich akce levici?

Není přitom vůbec jasné, jak by šlo uspořádat stávku bez toho, aby to nezpůsobilo nějaké nepříjemnosti zbytku společnosti. A je naopak zřejmé, že odbory jsou už z podstaty věci levicové, a že jejich akce tedy spíše souzní s politickou levicí. Proč se tomu někdo diví?

Mediálně byla celá stávka pojata jako jakési sportovní utkání. Povedou se teď tedy nesmyslné debaty o tom, zda ten který tábor zvítězil, a pokud ano, jestli to bylo tři nula, spíše než jen dva nula.

Ve skutečnosti už sama skutečnost, že ke stávce vůbec muselo dojít, je prohrou nás všech. Na počátku stojí to, co dnes už jednohlasně kritizují média: špatná vláda a špatně nastavené i komunikované reformy. Hned potom následuje neochota vést společenský dialog přes politický střed o podobě reforem, ačkoliv, pokud budou schváleny, budou mít dopady i na příští generace.

Prohrou nás všech je i výše zmíněný schizofrenní postoj k odborům. Ačkoliv drtivá většina společnosti s vládními reformami nesouhlasí, když se nakonec některé odbory odhodlají jednat, mnoha lidem vadí, že jim stávka znepříjemňuje život. A navíc naprostá většina z těch, kteří vládu kritizují stejně silně jako odboráři, raději odjede za pohodlím na chaty, než aby využili příležitosti dát najevo své občanské postoje.

Samostatnou kapitolou jsou pak jízlivé komentáře na adresu stávkujících ze strany politiků i některých médií, neboť v sobě skrývají nemalý potenciál pro další radikalizaci odborů.

Ačkoliv proběhlá stávka byla více méně jen akcí odborů v dopravě, někteří vládní politici ji pojali jako test celého odborového hnutí. Mají nyní evidentně pocit, že stávka byla mírnější, než čekali, a že je to tudíž neúspěch odborářů. Neuvědomují si, že arogantními postoji mohou dotlačit k akci i ostatní odborové svazy. Potenciál pro další radikalizaci významné části společnosti je nemalý.

Zajímavou otázkou je, zda stávka nakonec nemůže rozhádaným vládním stranám pomoci k tomu, aby se více semkly. Taková možnost samozřejmě existuje, jenže se zdá, že příkopy uvnitř vládní koalice jsou už příliš hluboké. Bylo koneckonců symbolické, že právě v den konání stávky umožnily dvě vládní strany opozici, aby v Poslanecké sněmovně drilovala místopředsedu občanských demokratů Alexandra Vondru.

Největším zdrojem radikalizace v každé společnosti je frustrace. V našem případě se spojuje frustrace z reforem, které vnímá většina společnosti jako špatné, a frustrace ze špatně fungující vlády, obklopené skandály, obviněními z korupce a vzájemnými konflikty.

Někteří komentátoři, ale i prezident republiky, tvrdili a tvrdí, že odborářská akce byla kontraproduktivní, protože řešení našich problémů si prý nelze „vystávkovat“, nebo prý nelze bránit potřebným reformám. Odboráři ovšem nestávkovali pro jakýmkoliv reformám, ani zbytku společnosti nevnucovali jen svoje řešení.

Jejich postoje byly vcelku konstruktivní: podle nich vládní reformy nejsou dobře nastavené, pokusme se tedy o širší dialog, dokud je čas. Zatím se dozvěděli jen to, že vláda prý má k reformám, třeba špatným, politický mandát, a změny mohou být nanejvýš „parametrické“.

Takovýto v podstatě nekompromisní postoj by si mohla dovolit silná a jednotná vláda. Tou Nečasův kabinet není, což bude už samo o sobě pobídkou i pro jiné odborové svazy, aby si nenechaly jednání této vlády líbit. Čeká nás horké léto i podzim.

Parlamentní listy, 17.6.2011