Česká výjimka z Lisabonské smlouvy, kterou na žádost prezidenta Václava Klause vyjednala v roce 2009 úřednická vláda Jana Fischera, je názorným příkladem nekoncepčnosti, a v některých svých aspektech přímo nesmyslnosti české politiky ve vztahu k Evropské unii. Výjimku si Klaus stanovil jako podmínku pro svoji ratifikaci Lisabonské smlouvy, přičemž argumentoval, že by prý Listina základních práv, která je součástí Lisabonské smlouvy, mohla být zneužita sudetskými Němci k majetkovým nárokům vůči České republice.

Protože už byl v době, kdy Klaus vznesl svůj požadavek, ratifikační proces v Unii de facto u konce, a navíc Lisabonskou smlouvu už schválily, bez jakýchkoliv výjimek, ústavními většinami obě komory českého parlamentu, Lisabonská smlouva vstoupila v platnost bez české výjimky na konci roku 2009 s tím, že se o české výjimce bude hlasovat s největší pravděpodobností spolu s přístupovou smlouvou Unie a Chorvatska.

Tento okamžik se blíží, a na české politické scéně roste nervozita.

Současná vládní koalice si sice dala přijetí výjimky do své koaliční smlouvy, jenže k jejímu prosazení nemá potřebnou sílu. Levice ji totiž může jen těžko podpořit, protože přijetím výjimky by v České republice byla suspendována platnost Listiny základních práv Evropské unie, což by v praxi znamenalo, že by čeští občané ztratili možnost dožadovat se ochrany některých svých sociálních práv u evropských soudů.

Hrad i Občanská demokratická strana by proto chtěli, aby výjimka byla přímo připojena k přístupové smlouvě s Chorvatskem, což by dostalo pod tlak zejména opoziční sociální demokraty. Kdyby byla výjimka součástí přístupové smlouvy s Chorvatskem, museli by zvažovat, zda kvůli výjimce zablokují i vstup Chorvatska do Unie, což by nepochybně vyvolalo mezinárodní skandál.

Spojovat českou výjimku s přístupovou smlouvou s Chorvatskem se ovšem příliš nechce ani proevpropskému ministru zahraničí Karlu Schwarzenbergovi a jeho TOP 09. Ministr proto začal naznačovat, že podle zatím neoficiálních posudků z Bruselu by se mělo o přístupové smlouvě s Chorvatskem a o české výjimce hlasovat odděleně.

To by ovšem nepochybně znamenalo, že výjimku neschválí český parlament, protože o mezinárodních smlouvách hlasují obě komory parlamentu, přičemž Sněmovna nemůže Senát přehlasovat. A v Senátu má momentálně absolutní většinu právě sociální demokracie.

Manévry okolo české výjimky jsou absurdní ukázkou toho, jak česká zahraniční politika nejen mluví mnoha hlasy, které se navzájem často překřikují, ale jak ve vztahu k Unii bojuje často o nesmysly, přičemž země zůstává stranou bitev o podstatné záležitosti. Zatímco se tedy Česká republika neúčastní například debaty o budoucnosti eura, která bude mít zásadní dopady na budoucnost celé Unie, řeší česká politická scéna Klausovu výjimku, která je od počátku naprosto umělým problémem.

Klaus si výjimku prosadil, protože se svým odmítáním ratifikace Lisabonské smlouvy dostal do kouta, a nechtěl odejít zcela poražen. Že byly obavy ze sudetsko-německých majetkových nároků umělé, bylo podle odborníků jasné už v době ratifikace. Skutečnost, že za dva roky platnosti Lisabonské smlouvy nebyl žádný takový nárok uplatněn, ačkoliv česká výjimka zatím neplatí, to jen podtrhuje.

Pokud byla ve skutečnosti hlavním záměrem prezidenta snaha suspendovat v České republice ochranu některých sociálních práv, byl zcela mimo své kompetence, protože takové rozhodnutí musí vycházet z většinové vůle parlamentu. A tam při současné nadvládě ČSSD v Senátu taková vůle určitě není.

Je tedy jasné, že nejlepším řešením pro Českou republiku i Unii by bylo státnické gesto prezidenta, který by uznal, že jeho obavy ohledně možných majetkových nároků sudetských Němců ve spojení s Listinou základních práv Evropské unie se ukázaly být liché, a českou výjimku by stáhnul.

Pokud se tak nestane, čeká nás další absurdní politický souboj. Nejprve se bude bojovat o to, zda má být hlasování o výjimce spojeno s přístupovou smlouvou s Chorvatskem, a pokud se obě hlasování nakonec nějak podaří spojit, vypukne obrovská hysterie okolo možného zablokování vstupu Chorvatska neodpovědnou levicí.

Odpůrci společného hlasování o výjimce a přístupové smlouvě s Chorvatskem mají přitom velmi silné argumenty, a to nejen proto, že nelze míchat „jablka“ s „hruškami“. Zatímco totiž přístupovou smlouvu stačí schválit prostými většinami v obou komorách parlamentu, výjimka z Lisabonské smlouvy by nejspíš musela být posvěcena většinami ústavními, protože tak se hlasovalo i o Lisabonské smlouvě samotné.

Mohli a měli bychom si přitom ušetřit nejen toto absurdní divadlo, ale i další nepříjemnosti. Například tahanice před Ústavním soudem, k němuž by se v případě přijetí výjimky nepochybně obrátili někteří občané a instituce, například odbory, se stížností na to, že ústavně není přípustné suspendovat práva, kterých čeští občané již jednou nabyli.

Především bychom si ale měli ušetřit představení, v němž si zase jednou budou před celou Evropou vyřizovat svoje vzájemné spory na politické scéně různé domácí instituce. Toho si Unie užila dosyta už v době českého předsednictví.

ČRo 6, 7.9.2011