Podle řady velkých evropských deníků mají statisícové demonstrace, které se--inspirovány americkým hnutím Okupujte Wall Street a španělskými „rozhořčenými"--konaly v minulých dnech v desítkách zemí světa, větší explozivní potenciál, než by se na první pohled zdálo, a politici by jim měli věnovat pozornost.

Zato v české kotlině největší pravicové deníky prostřednictvím svých komentátorů protesty buď bagatelizují nebo nás bohorovně poučují, že protestující prý nic nenadělají s faktem, že Západ chudne. Komentátor Bohumil Doležal dokonce v lidovkách.cz nazval svůj článek „Hnutí rozežraných“.

Než se čtenář do textu ponoří, mohl by si po právu myslet, že Doležal přináší zprávu o hnutí bankéřů, makléřů a hlav největších korporací, kteří v obraně proti hnutí „rozhořčených“ zformovali hnutí vlastní. Ale, ejhle, podle pravicového komentátora jsou těmi „rozežranými“ vlastně ti „rozhořčení“. Jsou prý jen projevem „hypertrofie nezažranosti pod praporem sociálního státu.“

„Lid se bouří, ale žije si na úrovni, na niž si nevydělal“, ujišťuje nás Karel Steigerwald v MF Dnes. Podle něj by demonstranti, kteří se bouří proti hamižnosti, měli pohlédnout sami na sebe. Vždyť kdo prý nutil vlády k mamutím veřejným výdajům a dluhům? Kdo volí politiky, kteří slibují co největší plýtvání?

Od Zbyňka Petráčka v Lidových novinách se pro změnu dozvídáme, že se prý nejspíš nejedná o nějakou novou revoluční vlnu, protože protesty nevede primárně mladá generace, která chce něco získat, ale generace, která může leccos ztratit. Navíc jsou to prý lidé ideově nevyhranění.

Nabízí se ironická otázka, zda se slovutní komentátoři nepletou úplně stejně jako se pletla ústy prý nejlepšího ministra financí ve východní Evropě Miroslava Kalouska v roce 2008 česká vláda, když zcela podcenila dopady rodící se krize.

Už i řadě politiků na západ od nás totiž dochází, že se možná rodí něco podobného jaru 1968, a že vzhledem k velké šanci na další celosvětovou ekonomickou krizi by to tentokrát nemuselo skončit způsobem, kterým to skončilo v roce 1968, a který bychom mohli parafrázovat slovy, „Co kapitalismus nezabije, to ho posílí.“

Především není úplně pravda, že hnutí nemá jednotnou myšlenku. Jakkoliv různí jedinci a skupiny mají různé ambice, sílící celosvětový odpor „rozhořčených“ lze vcelku koherentně popsat jako vzpouru proti akumulaci bohatství a moci nejbohatšími, často v podobě oligarchií. Je to také vzpoura proti únosu demokracie mocí peněz, tedy proti privatizaci demokratické politiky.

Není také pravda, že je to převážně vzpoura těch, co mohou „leccos ztratit“. Je to primárně vzpoura mladých lidí proti systému, který považují za nespravedlivý.

Pokud by hlavním problémem dneška byla jen skutečnost, že, jak tvrdí čeští pravicoví komentátoři, si průměrný člověk žil nad poměry, a je tudíž třeba se uskrovnit, většina lidí by to nejspíš pochopila. Ale ono to není tak jednoduché. Na toto téma jsem napsal několik textů, například: Mejdan prý skončil ale či? nebo Co je v kořenech krize?

V obecnější rovině problémem primárně není,dokonce ani při stále větší konkurenci Číny a dalších tygrů, zmenšující se koláč bohatství Západu, nýbrž skutečnost, že dvě procenta nejbohatších lidí dohromady vlastní přes polovinu celosvětového majetku, a deset procent nejbohatších vlastní více než čtyři pětiny majetku.

Proces akumulace bohatství v rukou úzké skupiny nejbohatších přitom nadále pokračuje, navíc je doprovázen excesy, které například způsobily krizi v roce 2008. I přesto, že finanční krize snížila průměrnou americkou mzdu o jedno procento, nejbohatší Američané vydělali v roce 2009 pětinásobně víc než v r roce 2008.

Jedno procento nejbohatších Američanů vlastní přes 40 procent bohatství země, přičemž, jak zdůrazňuje nositel Nobelovy ceny za ekonomii Josepf Stiglitz, mají moc a vliv na politiku zcela neúměrný jejich skutečným zásluhám.

„Rozhořčení“ tudíž volají po spravedlivější distribuci bohatství, účinnější regulaci kapitálu, a po revitalizaci demokracie, která by ji vytrhla z vlivu peněz a chapadel korupce.

Nikdo nebude popírat, že některé státy si žily nad poměry, a že k tomu přispěl i populismus politiků. Otázkou ovšem je, kde se i v takových státech poztrácelo více peněz: v údajně rozmařilých sociálních programech nebo naopak v korupci a neodpovědných hazardních hrách různých investičních fondů a bank?

Navíc narážka na prý rozmařilé státy (a jejich neodpovědné voliče, kteří prý volí populistické politiky), nedává odpověď na otázku, proč jsou na tom v současnosti nejlépe skandinávské země, které mají nejen největší sociální státy, ale také nejvyšší daně, potažmo nejrovnoměrnější distribuci bohatství.

Snažit se na problém odpovědět tak, že obviníme voliče z toho, že prý právě oni donutili vlády k mamutím dluhům a veřejným výdajům, je dosti zjednodušené. Státní dluhy jsou čímsi, co si pěstovaly také soukromé finanční instituce, byl to přeci výborný byznys. Stejně jako jsou skvělým byznysem spotřebitelské úvěry, a následně pak skvělým byznysem exekuce, atd.

Jedna z otázek, kterou si kladou „rozhořčení“, zní, do jaké míry mají voliči v konečném součtu ještě stále vliv na to, co politici skutečně dělají (na rozdíl od toho, co slibují před volbami). A jakou odpovědnost mají voliči za skutečný stav věcí v situaci, kdy například Česko je ve skutečnosti ČEZko, a jak se nyní ukazuje možná ještě spíše Škoda ČEZko?

Kolik peněz se poztrácí v soudobém kapitalismu nejen v podobě neodpovědných hazardních her s „toxickými“ produkty, ale také skrze systémovou korupci diktovanou ze zákulisí mocnými finančními zájmy, nebo potenciálně kriminálním pokřivováním jinak rétoricky vzývané tržní soutěže, jako se to nejspíš stalo v aféře Škoda ČEZko?

Jelikož obhájci současného kapitalismu proti „neuvědomělým“ rozhořčeným masám, jako jsou naši pravicoví komentátoři, se často považují za zastánce liberalismu, a „rozhořčené“ obviňují z vyvolávání duchů marxismu, připomeňme jim teorii spravedlnosti klasika liberalismu Johna Rawlse.

Podle něj jsou společenské a hospodářské nerovnosti přijatelné, pokud jsou spojeny s úřady a postaveními, k nimž má každý přístup (princip rovnosti šancí), a pokud nejvíce prospějí těm, kteří jsou nejméně zvýhodněni (princip diference).

První princip zajišťuje politickou a právní rovnost a zároveň maximalizuje individuální svobody. Druhý princip připouští nerovnosti, podmiňuje je ovšem zachováním rovných šancí na vzestup a tím, že zvýhodnění je mohou jen snižovat, nikoli zvětšovat.

Jinými slovy, podle Rawlse jsou nerovnosti přípustné jen tehdy, pokud se jimi postavení těch nejslabších nezhorší, nýbrž naopak i jim přináší “absolutní“ prospěch!

To se v současném světe evidentně neděje.

Naprostá většina z dolních devětadevadesáti procent, za než mluví „rozhořčení“, pravděpodobně Rawlse nikdy nečetla, ale ti, kdo je obvinují už teď z oživování duchů marxismu, by možná měli vzít v úvahu, že si ve svém rozhořčení docela klidně vystačí i s klasiky liberalismu.

Deník Referendum, 18.10.2011 a slovenská Pravda, 19.10.2011