Zatímco stále více lidí začíná tušit, že systém pozdního, tedy globálního, kapitalismu, v němž žijeme, produkuje rozpory a problémy, které mohou vyústit nejen do zničení jeho samotného, ale i do vážného ohrožení naší civilizace, intelektuální reflexe této hrozby je podivuhodně slabá.

Jedním z důvodů se zdá být jakési široce sdílené přesvědčení, že současný systém nemá alternativu. Celou knihu věnoval tomuto jevu nedávno například Mark Fischer. Jeho Kapitalistický realismus (s výmluvným podtitulem Proč je dnes snazší představit si konec světa než konec kapitalismu) je popisem bezradnosti současné civilizace bez „alternativ“.

Ačkoliv kapitalismus ve své současné globální podobě útočí na samotné paradigma liberální demokracie tím, že privatizuje politiku, a zároveň vytváří ekonomické nerovnováhy i rozpory, které mají sebevražedný potenciál, přičemž způsobuje vysokou míru nespokojenosti a nejistoty, nikdo v traumatizované „společnosti risku“ či „tekutého hněvu“ přesně neví, co by jej mohlo nahradit.

Francis Fukuyama dokonce vyhlásil po zhroucení komunismu „konec historie“ v podobě nezvratitelného vítězství liberální demokracie a tržního hospodářství. Jenže do myslí přemýšlivějších lidí se začíná vtírat myšlenka, že konec historie by mohl ve skutečnosti nastat v podobě konce naší civilizace, pokud se nezačneme sebevražedným tendencím globálního kapitalismu věnovat.

Potíž je v tom, což naznačuje i výše zmíněný Fischer (nebo třeba opakovaně též Slavoj Žižek), že celá naše civilizace je intelektuálně natolik pevně „uzamčena“ uvnitř systému, že se jen málokdo dokáže na „systém“ podívat jakoby zvenčí a podrobit ho skutečně kritické analýze.

Jan Štern nedávno velmi trefně napsal: „Globální kapitalismus důsledně a systematicky pracuje na tom, aby podobné úvahy nevstupovaly do veřejného vědomí a do základních rozhodovacích procesů. Tisíce novinářů, vědců, bankéřů a expertů pracují v mediální sféře na tom, aby odvedli pozornost od nebezpečných apokalyptických témat ke každodenním starostem kapitalistického provozu. Je to stejný proces, jaký popsal Heidegger ve svém Bytí a čas, když líčil jak dasein uniká před nevyhnutelností konce do každodenního provozu a společně sdíleného plku. Zde se něco podobného odehrává jenom na vyšší a profesionálnější úrovni.“

Tato tendence moderní západní civilizace žít uvnitř sebe sama, jen pro svůj „provoz“, a vystačit si jenom s tím, co se děje v jejích útrobách, ba dokonce bránit tomu, aby pronikavější duchové vystupovali jakoby „nad ní“ a upozorňovali na „systémová nebezpečí“, je svým způsobem ohromující. Už proto, že ve své „předkapitalistické“, nebo, chcete-li, „předmoderní fázi“ většina intelektuální reflexe byla pravým opakem toho, co zažíváme dnes.

Západní myšlení až do nástupu modernity jen velmi málo reflektovalo civilizační „provoz“, ale o to více se zaobíralo „smyslem“ všeho, jakkoliv samozřejmě bylo takové „transcendentální“ myšlení pevně ukotveno v křesťanském náboženském kontextu. Osvícenstvím a následným nástupem stále více sekulární modernity byl tento typ „filozofického“ či „teologického“ myšlení postupně zcela upozaděn.

Západní civilizace se začala stále více věnovat sama sobě—jakoby uzavřena „v sobě“. Přestala se nahlížet z pozice transcendentna a věnovala se stále více v lepším případě sociologické, politologické nebo ekonomické analýze sebe sama, v horším případě jen stále povrchnější mediální reflexi svého provozu.

Bipolární rozdělení světa tuto narcistní tendenci Západu zaobírat se svým provozem poněkud zmírňovalo, protože ideologický souboj s komunismem vyžadoval i jakousi vyšší reflexi smyslu industriální civilizace vystavěné na principech liberální demokracie a tržního hospodářství. Po roce 1989 se ovšem reflexe „smyslu“ téměř zcela vytratila. Fukuyamův „konec historie“ toho byl pěkným dokladem.

Nástup globálního kapitalismu měl ovšem ještě jeden efekt. Nejenom, že bylo zcela upozaděno přemýšlení o „smyslu“ a směřování, ale i sociologizující a politizující myšlení zcela podlehlo ekonomizujícímu pohledu na svět. Celé armády „expertů“ tak zaplevelují média i odbornou literaturu myšlením, které se pokouší vysvětlit fungování světa nebo nabízet řešení pro náš svět jazykem, který už někteří trefně popsali jako „mentalitu MBA“.

Tato mentalita „ekonomických inženýrů“ a „provozních“ byznysu donekonečna vysvětluje a „řeší“ i zásadní „systémové“ problémy v jazyku ekonomických pouček a technických opatření. Můžeme si tak do sytosti užít úvah o neodpovědnosti či odpovědnosti bank, rekapitalizaci a kapitalizaci, záchranných balíčcích, ratingu toho či onoho, včetně celých států, dluhových pastích. „sofistikovaných“ či toxických finančních produktech, úrokových mírách, měnových a fiskálních politikách, dluhopisech, atd.

Trochu to přitom připomíná situaci domu, který strhnul dravý proud, nese ho k vodopádům, ale jeho osazenstvo si toho jaksi nevšimlo, takže se uvnitř hádá o to, jak natřít tu či onu zeď, nebo jak spravit kapající kohoutky, přičemž všemu vládnou experti, kteří těmto technickým věcem rozumí. Když náhodou někdo otevře okenici a začne upozorňovat, že se dům řítí v proudu řeky do propasti, vysvětlí mu tito „šamani“ provozu, že má okenici okamžitě zavřít, protože tím ohrožuje konzervaci tepla uvnitř domu.

Univerzitní průmysl současné civilizace produkuje už vlastně jen převážně „experty provozu“. Jsou všude: na burzách, v médiích, v bankách, v právních firmách, ve státní správě, v politice.

To, že i politika západních demokracií je cele v zajetí „provozu“, a nedokáže už téměř vůbec přemýšlet o „smyslu“ a dlouhodobém směřování, vede zákonitě k tomu, že když mají politici řešit jakoukoliv větší krizi, nejsou schopni nabízet vize a systémové změny, ale pouze „údržbu“. Na nic jiného nejsou koneckonců „vytrénovaní“, i oni už jsou oběťmi „mentality MBA“.

Když už nějaký politik, jako byl svého času Václav Havel, začne mluvit o „zničujícím samopohybu industriální civilizace“, někteří uznale pokyvují hlavami nad jeho filozofickou originalitou, jiní mu ale vysvětlí, že to jsou jen „večerníčky pro znuděnou západní civilizaci“, a jede se dál postaru.

Pěkným příkladem je diskuse o krizi eurozóny, potažmo Evropské unie. Politici se sjíždějí na summity, horečně se scházejí k bilaterálním jednáním, telefonují si, ale výsledkem je pokaždé jen nějaké technické opatření z oboru „údržby provozu“: navýšení toho či onoho fondu, rekapitalizace toho či onoho, menší či větší regulatorní opatření. Smysluplný cíl se vytratil.

Jsme tak chyceni v pasti „provozu“, který má stále menší schopnost reflektovat „smysl“ a nastolovat vize, a má tudíž při všech svých vnitřních rozporech výrazně sebezničující tendence. Optimista by řekl, že se západní civilizace z tohoto módu fungování ještě nějak sama probere.

Pesimista si může po právu myslet, že pád do propasti je nevyhnutelný, protože kapitalismus je nejenom vnitřně rozporuplný systém, jehož globální verze má značný destruktivní potenciál, ale také systém, který vytvořil určitý typ konzumní kultury „zapomnění“ a narcistního opojení, jež má stále menší schopnost hluboké kritické sebereflexe.

Deník Referendum, 25.10.2011