Kniha Zle se vede zemi: Pojednání o naší současné nespokojenosti je pozoruhodná z jiného důvodu, než byla téměř tisícistránková Poválečná Evropa, v níž Tony Judt oslnil nejen rozsáhlými znalostmi, ale i nabídkou nových souvislostí a výkladů moderních evropských dějin. Je pozoruhodná proto, že je vizionářským dílem, která se dnes už příliš nepíší, a které by jen málokdo čekal od jednoho z nejrespektovanějších univerzitních učenců naší doby, jakkoliv veřejně činného.

V předmluvě ke knize Judt zmiňuje slova jedné své studentky, která si správně povšimla, že to, co je na knize strhující, a co vyvolalo tak silné reakce, už když své základní teze přednesl v univerzitní přednášce, nejsou úplně nové, „revoluční“ myšlenky, ale neobyčejná jasnost a přesvědčivost argumentů. Jako by v posledních měsících svého života neměl Judt čas a chuť sdělovat své poselství v často nesrozumitelném, opatrnickém akademickém žargonu nebo každé své tvrzení složitě dokládat, napsal svého druhu manifest.

Vzniklo tak dílo, které nejenom tím, co říká, ale především tím, jak to říká, je pravděpodobně nejdůležitějším traktátem na téma role levice od dob Frankfurtské školy, snad jen s čestnou výjimkou pozdějších textů slovinského filozofa Slavoje Žižka.

Judt přitom není „revolucionář“. Jeho postoje jsou podivuhodnou směsí v podstatě konzervativních pohledů, když brání hlavní pilíře odkazu sociálně demokratické levice proti náporu neoliberální pravice, a pohledů progresivních, když se pokouší definovat, co z tohoto dědictví je třeba zachovat a dále rozvíjet.

Současnou západní civilizaci vidí jako propadlou bezuzdnému materialismu, v němž bezmyšlenkovitá spotřeba a sobectví nahradily vize a idealismus. Materialistická spotřeba vytváří morální vakuum, v němž se vytrácí společenské pojivo v podobě důvěry—tedy důležité formy sociálního kapitálu, který držel západní společnosti „pohromadě“ po většinu druhé poloviny 20. století a zabránil dalším zničujícím konfliktům.

Společnost prohlubující se nerovnosti, v níž žijeme, postupně ničí povědomí o společném smyslu, který vyztužoval západní demokracie ještě v 80. letech minulého století, a jehož nositeli byly mohutné střední třídy. Ačkoliv jsou tyto třídy i hodnoty společenské solidarity, jež garantoval sociální stát, pod stále silnějším náporem privatizačních snah a s nimi spojených ideologií individuálního „sobectví“, levice nebyla schopna zareagovat. Ztratila svůj mobilizační potenciál i jazyk, ačkoliv se jí v podobě současného vývoje nabízí příležitost, aby se vrátila ke svým nejdůležitějším idejím.

Že byl Judt významným historikem, nezapře, když podává fascinující pohled na ideový souboj mezi Johnem Maynardem Keynesem a filozofy vesměs středoevropského původu (Ludwig von Mises, Friedrich Hayek, Joseph Schumpeter, Peter Drucker), kteří emigrovali do Velké Británie či USA v době nástupu nacizmu, a vytvořili v reakci na trauma totality teorie, které, ač víceméně zapadly po 2. světové válce, později získaly neobyčejný vliv v boji s levicí.

Stejně fascinující je Judtova analýza rozdílů mezi americkým a evropským chápáním společenské solidarity. Jeho vhled do americké společnosti je zajímavý už proto, že je to pohled amerikanizovaného Evropana, který přesně detekuje kulturní a historické podloží americké nedůvěry k „socialismu“.

Judt vášnivě polemizuje zejména s tendencí západních společností reagovat na tlak globalizace privatizací stále většího počtu funkcí moderního státu. Tento proces, který byl naplno spuštěn pádem komunismu a následným zhroucením bipolárního věta, vedl postupně k privatizaci i těch odvětví, která tradičně patřila ke strategickým oblastem kontrolovaným státem. Bezhlavá privatizace je ovšem podle Judta zásadní omyl, který ohrožuje nejenom sociální soudržnost západních společností, ale v posledku i liberálně-demokratický systém.
Deregulace tržní ekonomiky po pádu komunismu a její rozšíření v globálním měřítku otevřela stavidla k rozvinutí přirozené tendence kapitalismu k oligopolizaci a monopolizaci.

Postupně se vytratily hlavní pilíře sociální soudržnosti: důvěra v systém, pocit sounáležitosti a vědomí společného zájmu. V současné západní společnosti tak už nejen nezbývá místo pro ctižádostivé myšlenky a cíle, které charakterizovaly léta šedesátá, ale ohrožen je i samotný demokratický étos.

Ideje svobody, rovnosti (spravedlnosti) a bratrství (solidarity), které se pokusily přivést do vzájemné rovnováhy moderní sociální státy, nebyly prázdnými hesly, varuje Judt. Příběh solidárního demokratického státu je morální příběh. Levice selhává, protože sociální stát začala považovat za tak nezpochybnitelnou součást západní demokratické kultury, že dovolila, aby se z etického příběhu společenské solidarity stala pouhá technologie redistribuce.

Pokud má hrát v budoucnosti důležitou roli, musí nabídnout nový jazyk, v němž základní ideály solidárního demokratického státu budou „vyprávěny“ z etických pozic. Je třeba se postavit pokračující privatizaci státu, a tím jeho rozpuštění v rukou globálního kapitalismu, protože hodnoty, které levice nabízí, není možné bez sebevědomého státu uskutečňovat. A bez těchto hodnot možná nepřežije ani to, co nazýváme demokratickým Západem.

Deník Referendum, 1.11.2011