Šířící se protesty proti nadnárodním korporacím a finančnímu kapitálu v podobě hnutí „rozhořčených“, jakož i demonstrace proti asociální politice současné vlády u nás, vyprovokovaly některé české pravicové komentátory k úvahám o vztahu kapitalismu a demokracie. Bohužel dosti zjednodušeným.

Například Bohumil Doležal v reakci na nedávnou návštěvu slovinského filozofa Slavoje Žizka, který mluvil o sílícím střetu kapitalismu a demokracie, reagoval úvahou, že demokracie je bez „kapitalismu“, tj. bez soukromého vlastnictví, včetně vlastnictví „výrobních prostředků“, a bez svobodného podnikání, zcela neefektivní a nemůže existovat.

S tím lze souhlasit, jenže „vlastnictví“ a „svobodné podnikání“ mají v dnešním kontextu globálního kapitalismu úplně jiný význam, než měly ještě před 30 lety.

S výjimkou radikální levice málokdo popírá, že tržní hospodářství stálo u vzniku moderní demokracie, a že bylo původně, stejně jako ona, svázáno s občanskou společností, národním státem a vládou zákona. Pozdější nástup „masové“ demokracie, kdy se „masovými“ staly také občanská společnost, média a kultura, vedl k vytvoření lidového kapitalismu, který vymýtil nejkřiklavější nerovnosti. V řadě vyspělých zemí, zejména evropských, vnikl s pomocí sociálního státu jakýsi „kapitalismus s lidskou tváří.“

To, co pohání současnou nespokojenost, není ovšem tento druh kapitalismu. Ten pravice pod vlivem neoliberalismu odmítla v podobě tzv. washingtonského konsensu v roce 1989 jako prý příliš podřízený rozmařilému státu. Svůj názor dodnes nezměnila ani navzdory skutečnosti, že si s krizemi, státními dluhy i konkurenceschopností nejlépe ví rady skandinávské státy, které mají nejvyšší míry přerozdělovaní bohatství.

Pád komunismu, doprovázený nástupem moderních komunikačních technologií, otevřel stavidla kapitalismu vskutku globálnímu. Ten se nejen zcela vymanil národním rámcům, ale přestal také být v podobě mamutích korporací, fondů a bank svázán s konkrétními podnikateli, kteří kdysi tvořili páteř občanské společnosti, a potažmo tedy liberální demokracie. Funguje jako globální síla, zatímco politika zůstala ukotvena na úrovni národních států, jejichž často těžkopádný demokratický proces je příliš pomalý na to, aby si s nároky, a v poslední době i nájezdy globálního kapitálu na celé státy poradil.

Pro tento globální kapitalismus je mnohem lepším partnerem autoritářsky flexibilní Čína, než například pomalu se rozhodující evropské demokracie se svými sociálními státy. Své převahy nad národně ukotvenou politikou využívá navíc k postupné privatizaci demokratické politiky, politických stran i celých států, jakož i k masivní korupci.

Rostoucí podřízenost demokratického procesu vládě velkých peněz je předzvěstí „neliberálních demokracií“, tedy jakýchsi novým forem autoritářských režimů, v nichž se sice budou konat volby, ale zásadní rozhodnutí budou zcela mimo „vládu lidu“.

Podceňování tohoto střetu globálního kapitalismu s národní demokracií by se mohlo ukázat jako největší omyl současné pravice. Ne náhodou protestují různá hnutí „rozhořčených“ právě proti vyvlastnění demokracie kapitálem, jakož i proti vyostřování sociálních rozdílů, které se podařilo v době rozkvětu sociálních států zkrotit.

Vzpoura „globální ulice“ proti nedemokratickým a asociálním praktikám globálního kapitalismu může vést v lepším případě k potřebným korekcím. V horším může být ovšem zneužita k destruktivnímu populismu s nepředvídatelnými důsledky.

Právo, 28.11.2011