Český stranický systém se může na první pohled jevit jako standardní systém, které známe ze západních zemí. Parlamentní strany reprezentují základní škálu názorů ve společnosti, přičemž nejsilnější strany jsou dlouhodobě stabilními kotvami celého systému.

Hlubší analýza ale ukáže, že české politické strany trpí řadou neduhů. Jakkoliv krizí procházejí politické strany a stranické systémy obecně v celém západním světě, české politické strany bojují s problémy, které v rozvinutějších demokraciích neznají.

Tím hlavním jsou relativně malé členské základny politických stran u nás. Důvodů je celá řada, z nichž k těm nejmarkantnějším patří už samotný způsob vzniku politických stran po roce 1989. S výjimkou stran, které existovaly během komunistické éry a přežily i po roce 1989, tedy zejména komunistů a lidovců, vznikaly nové strany více méně seshora.

Jakkoliv se například o Občanské demokratické straně traduje, že vznikla z masového podhoubí Občanského fóra, je nutné mít na paměti, že OF bylo spíše je dočasnou formou revolučního vzkypění, než široce zakotvenou a dlouho pěstovanou formou občanské společnosti, z jaké by podobná strana ideálně vzniknout měla.

Strany u nás byly spíše projekty úzkých elit, které se dobře zorientovaly v nových podmínkách, a byly schopné přesvědčit voliče, že vědí „co dělat“.

Slabé členské zázemí politických stran u nás také samozřejmě souvisí s odporem ke stranictví, které si většina lidí přinesla z komunistického režimu. Zatímco komunisté a lidovci profitovali z toho, že masové členské základny už měli, a členové je opouštěli jen postupně, nové strany bojovaly od začátku s nedůvěrou lidí ke stranické práci.

Problémem též byla skutečnost, že politické strany vznikaly v prostředí privatizace rozsáhlých majetků, ba že některé z nich se nevyhnutelně staly vykonavatelkami tohoto úkolu. Nadvláda ekonomiky nad politikou nemalou měrou přispěla k „privatizaci“ politických stran, tedy k jejich nezdravé symbióze s mocnými ekonomickými zájmy.

V prostředí převládající víry v co nejliberálnější řešení byly také politické strany od počátku konfrontovány s poměrně volnými pravidly, pokud jde o jejich financování, což je samozřejmě nutilo, chtěly-li uspět v soutěži stran, ke shánění peněz „za každou cenu“.

Strany, zejména ty nejmocnější, se tak staly vcelku přirozenou základnou klientelismu, tedy používání svého vlivu ve prospěch ekonomických klientů, kteří se mohli stranám odvděčit protislužbami, zejména v dobách volebních kampaní. Malé členské základny také vedly k tomu, že se účelovým nakupováním členů mohli lokálních stranických organizací snadno zmocnit různí kmotrové.

Co s tím? Rychlá léčba neexistuje, ale některá dílčí opatření by mohla pomoci i v krátkodobém horizontu.

Tak především by část „klientelského“ břemene ze stran sejmuly jasné, poměrně nízké limity na financování volebních kampaní, jejichž dodržování by bylo vynutitelné s pomocí sankcí, a na které by dohlížela nezávislá instituce. S tímto krokem samozřejmě souvisí potřebné změny v celém systému financování politických stran, který by měl být co nejprůhlednější.

Politickým stranám by také, možná paradoxně, pomohla větší míra centralizace. Po rozdělení země do 14 územně-správních celků v roce 2000, se i strany decentralizovaly do 14 krajských organizací, které pak v návaznosti na krajskou správu i roli hejtmanů, začaly hrát v rámci stran stále samostatnější roli. Tato rozsáhlá autonomie krajských organizací se postupně stala nástrojem pro různé druhy klientelismu a korupce. To samé platí o roli městských a místních organizací stran, které často, stejně jako ty regionální, jednají v rozporu s přáními centrálních orgánů.

Posílení centrálních orgánů stran, včetně možnosti, že by mohly rozhodnutí nižších orgánů efektivněji vetovat nebo rušit, by alespoň částečně vyřešilo současnou neschopnost centrálních orgánů stran skutečně ručit za stranický program a priority. V tomto ohledu pak paradoxně mají oproti zavedeným stranám výhodu nové strany, které fungují spíše jako kluby ovládané pevně otci-zakladateli.

Vzhledem k pokračující vysoké míře nedůvěry lidí ke stranictví by stranám také prospěla mnohem intenzivnější spolupráce s občanskou společností, v níž by dokonce samy mohly organizovat vznik sítí sdružení s nimi sympatizujících. Pro mnoho, zejména mladších lidí bylo takové volné angažmá ve prospěch určité strany přijatelnější, než práce přímo ve stranických strukturách. Navíc by strany mohly k takovému „rozkročení“ do občanské společnosti snadno využívat i moderní komunikační technologie a sociální sítě, o což se už některé ostatně začínají pokoušet.

Parlamentní magazín, prosincec 2011