Ačkoliv jsme během posledních roků byli vystaveni bezpočtu ústavně-právních a politologických úvah na téma, proč máme nebo naopak nemáme mít v České republice přímou volbu prezidenta, odpověď je veskrze politická: úsilí zavést přímou volbu především souvisí s obavou, že české politické strany nemají na to, aby se i příští nepřímá volba nezvrhla do trapné frašky nebo paralýzy, která degraduje demokratickou politiku.

Všechny ostatní důvody, které jsme během let slyšeli, jsou svým způsobem zástupné. Lze totiž stejně dobře argumentovat ve prospěch přímé volby i proti ní.

Tuto názorovou „plichtu“ potvrzuje i komparativní pohled: v Evropě se hlavy států volí přímo i nepřímo, v monarchiích se nevolí vůbec, a výsledky jsou všude zhruba stejné. Rozhodně není například pravda, že přímá volba posouvá politický systém směrem k prezidentské republice. Nepřímo volený český prezident má větší pravomoci a vliv než řada prezidentů volených přímo, což zjevně souvisí nikoliv se způsobem volby, ale s ústavním nastavením prezidentských pravomocí a dalšími faktory.

Hodně kupříkladu záleží na osobnosti prezidenta a na schopnosti parlamentních stran prezidenta takříkajíc politicky i ústavně kočírovat, tedy na politické kultuře. Kombinace silných osobností v úřadu prezidenta a malé sebedůvěry parlamentu i vlády ve vztahu k prezidentovi byla hlavní příčinou toho, že „ustavně neodpovědní“, parlamentem volení čeští prezidenti byli zatím mnohem viditelnější a „silnější“, než řada evropských prezidentů volených přímo.

Skutečnost, že Poslanecká sněmovna nakonec schválila volbu přímou, souvisí především s výše zmíněným, oficiálně nevysloveným důvodem: čeští straničtí politici prostě nemají na to, aby uspořádali důstojnou volbu v parlamentu, která nebude opředena spekulacemi o korupci, nechutných zákulisních obchodech a hrubém nátlaku.

Senát by měl vzít při schvalování přímé volby tento argument v potaz už proto, že při minulé volbě senátoři selhávali lidsky a politicky úplně stejně jako poslanci. Jinými slovy: pokud Senát nakonec odmítne přímou volbu s pomocí rádoby sofistikovaných ústavně-právních argumentů, poukazů na náklady přímé volby, či předjímání toho, kdo všechno by mohl být „nedejbože“ s pomocí přímé volby zvolen, naštve tím spoustu lidí, dokonce nejspíš i mnoho těch, kteří pro přímou volbu nehorují.

Bude totiž dlužit odpověď na otázku, proč bychom měli věřit, že senátoři a poslanci se dokážou příští rok zhostit volby prezidenta lépe, než tomu bylo v předešlých dvou volbách. Bohužel stav české politické kultury je takový, že něčemu takovému nikdo věřit nemůže. Ba je tak bídný, že je naopak dobrý důvod věřit tomu, že si lidé docela rozumně a civilizovaně vyberou důstojnější hlavu státu, než jakou vybral parlament v posledních dvou volbách.

Právo, 5.2.2012