Prezident Klaus prolomil mlčení ke skandálu okolo odposlechů rozhovorů mezi bývalým pražským primátorem Pavlem Bémem a lobbistou Romanem Janouškem až po několika dnech. Neřekl ale, co by mnozí čekali od hlavy státu, která by měla být z titulu své funkce jakýmsi strážcem demokracie u nás.

Neřekl tedy, že obsah rozhovorů mezi Bémem a Janouškem potvrzuje existenci nepřípustných zákulisních čachrů, které jsou přímým útokem na demokratický systém. Nepohoršil se nad tím, že nikým nevolený „lobbista“ de facto rozhodoval o obsazení vysokých funkcí nebo o městských tendrech.

Nechala ho chladným i skutečnost, že Janoušek udržoval čilé styky nejenom s Bémem a úředníky magistrátu, přičemž některé evidentně ovládal, ale i se zástupcem vrchního státního zástupce v Praze Liborem Grygárkem, a měl podle různých zpráv i vliv na policii. Hlava státu také nikterak nekomentuje naprosto nestandardní počínání policie při zadržení a následním propuštění opilého Janouška poté, co se pokusil ujet od nehody, po níž zřejmě úmyslně přejel řidičku jím nabouraného auta.

Jak všichni víme, náš prezident přitom jinak nešetří názory na téměř cokoliv. Obšťastňuje nás například poněkud dětinskými zápisky z každé svojí zahraniční cesty. Těsně před vypuknutím aféry Bém-Janoušek pro změnu neodolal tomu, aby nenapsal obšírný komentář k nedostatku vajec. Jeho emoce pravidelně rozpalují proponenti globálního oteplování, některé části občanské společnosti, netradiční návrhy na budovu národní knihovny, nebo třeba záštita současného primátora Prahy pro festival gayů.

Ke kauze, jež je útokem na demokracii a může směle soupeřit se slovenskou Gorilou, která převrátila slovenskou politickou scénu vzhůru nohama, ale pan prezident, nemá skoro co říct.

Když už prolomí mlčení, poznamená pouze tolik, že „odposlechy jsou strašně nešťastná věc, která ničí demokracii.“ Dodává, že odposlechy rozhovorů mezi Bémem a Janouškem nečetl a ani je číst nehodlá. Ke vztahu Béma s Janouškem prý nemá, co by řekl. Moc lobbistů údajně lze omezit snad jen tak, že bychom zrušili stát nebo omezili jeho pravomoci.

Nesmyslnost prezidentových argumentů dobře vystihl komentátor Jan Macháček ve svém blogu, když napsal, že toto vyjádření prezidenta člověku přijde snad ani ne na úrovni základní školy. A dodává: „Má cenu s tím vůbec polemizovat? I minimální stát má armádu a policii a ty zase veřejné zakázky. Tady většinou ale vůbec nešlo o stát, ale o město. A město například musí mít fungující dopravní podnik, kanalizaci, vodárny apod. Chceme, aby města vypadala jako na Filipínách nebo v Peru? Chce prezident žít na smetišti? Kdo uklízí Pražský hrad? Kdo tam vaří? Jak se ty firmy vybírají? Prezident opravdu nikdy neslyšel o etických kodexech, transparentnosti, morálce apod.? Malý stát je odpověď na všechno?“

Lze dodat, že dokonce i český prezident určitě dobře ví, že na lobbismus existují různé léky, které různé státy používají s různou mírou úspěchů, přičemž rušení států k těmto lékům nepatří.

A ačkoliv některé věci, jako třeba špinavé peníze, jsou, jak víme, pod Klausovou rozlišovací schopností, docela jistě si je přece jen vědom, že Janoušek není žádný klasický lobbista nebo podnikatel, stejně jako za lobbyisty a podnikatele nelze považovat mnohé další podivné postavy, které se pohybují v zákulisí české politiky. To poslední, co tito lidé chtějí je skutečně transparentní tržní prostředí, s jasnými pravidly hry.

Prostě mezi lobbingem a systémovou korupcí, v níž se ročně ztrácí desítky miliard ze státního rozpočtu, jakož i z rozpočtů měst, existují zásadní rozdíly. Dokonce ani Klaus si určitě nemyslí, že za lobbistu lze považovat někoho, kdo, ač nevolen, rozhoduje například o funkcích ve VZP.

Prezident má pravdu v tom, že zveřejňování odposlechů není nic pěkného, ba že jejich zneužívání může za určitých okolností ničit demokracii. Tu ale mohou ničit, ba dokonce zničit i jevy, na které uniklé odposlechy poukazují.

Jenže komentovat toto skutečné meritum kauzy Bém-Janoušek se Václavu Klausovi evidentně nechce. Nám ostatním nezbývá, než se dohadovat proč. Zde je několik možných důvodů.

Tak především, Pavel Bém byl dlouhou dobu politickým koněm Václava Klause uvnitř ODS. Vedl několik let křídlo strany, kterému se říkalo klausovské nebo hradní. Když v roce 2008 prohrál souboj s Mirkem Topolánkem, Klaus demonstrativně rezignoval na funkci čestného předsedy strany a ODS opustil.

Nadstandardní vztahy mezi Bémem a Klausem vrhají na prezidenta v současné aféře zvláštní světlo. Je totiž dost nepravděpodobné, že vliv Janouška a dalších postav v zákulisí politiky, pro které se i zásluhou Mirka Topolánka ujalo označení „kmotři“, končil u Béma.

Možná pan prezident a jeho Hrad vědí něco, co my zatím nevíme. Třeba se tak z nějakého odposlechu nakonec dozvíme, jak to bylo například s prezidentskou milostí v podobě odkladu nástupu do vězení pro Tomáše Malinu, bývalého spolupracovníka zavražděného bose podsvětí Františka Mrázka.

Například tato milost téměř vybízí k úvahám, zda svoje „kolibříky“ nemá Janoušek nebo někdo podobný i na Hradě. Pokud ano, nelze se divit, že Klaus považuje úniky odposlechů za „strašně nešťastnou věc“.

V této souvislosti si možná leckdo vzpomene, jak popuzeně Klaus reagoval už v roce 2004 na zprávy, že při odposlouchávání jeho známého Ranka Peciče, podezřelého z pochybných finančních transakcí, byl odposlechnut i on sám. Okamžitě se sešel s premiérem Grossem a žádal omezení odposlechů.

Jelikož je možné, že se Vít Bárta před příchodem do politiky zásobil kompromitujícími materiály, o čemž by svědčila skutečnost, že odposlechy Béma a Janouška z dílny BIS našly údajně cestu do Bártovy bývalé bezpečnostní firmy ABL, nikdo nemůže vědět, zda to, co jsme zatím měli možnost číst, slyšet a vidět v případě kauzy Bém-Janoušek, není jen ochutnávka.

Ale i kdyby se ukázalo, že odposlechy unikají do médií přímo z BIS, nebo nějakou úplně jinou cestou, je zřejmé, že ti, kdo tyto odposlechy do médií pouští, mohou mít materiály ještě daleko výbušnější, než jsou ty, co už známe. Třeba o tom, zda se náhodou nepodplácelo při minulé prezidentské volbě.

Takové spekulace se vynořily, už když se spolu před volbou sešli lobbista Miroslav Šlouf a kancléř Jiři Weigl. Celá volba byla velmi nestandardní, mluvilo se veřejně o úplatcích (igelitkách napěchovanými penězi), vydírání, nátlaku. Pavel Bém se ve znovuzvolení Klause velmi angažoval, byl členem takzvaného vyjednávacího týmu. Co tehdy dělal jeho kamarád Janoušek?

Ať tak či onak, když Bém končil ve funkci primátora v roce 2010, prohlásil Klaus při oficiální rozlučce, že „až pominou mediální hrátky, až pominou jedovaté šípy vystřelované z jednotlivých politických stran, tak jsem naprosto přesvědčen, že Pavel Bém bude považován za jednoho z nejúspěšnějších primátora, které Praha měla.“

Ponechme stranou, že Klaus se tradičně mýlí, když mluví o úspěšnosti nebo prospěšnosti těch či oněch. Ať to byl kdysi Viktor Kožený, Vlastimil Tlustý, „kriminalizovaný podnikatel Vladimír Železný, „nejlepší ministr školství“ od vzniku ČR Josef Dobeš, úředník Ladislav Bátora, nebo Bém, jeho favorité skončili dost neslavně.

Jedním z prezidentových favoritů je v současnosti i jeho poradce Ladislav Jakl. Ten o odposleších pro časopis Týden prohlásil, že se podivuje, jak by si mohl někdo myslet, že by si on zveřejňované odposlechy na internetu někdy pustil. Připadalo by mu to prý úchylné.

Jiným zase může připadat „úchylné“, ba pro demokracii nebezpečné, to, co zaznělo v nahrávkách, které by Jakl nikdy, ale opravdu nikdy neposlouchal, a jejichž přepisy by, stejně jako pan prezident, nikdy, ale opravdu nikdy nečetl.

Možná by si je ale přeci jen přečíst měl a pak prezidentu Klausovi podat hlášení či rozbor. Je totiž dost pravděpodobné, že skandál okolo Béma může brzy začít klepat na hradní brány.

Deník Referendum, 27.3.2012