Formální pravidla parlamentní demokracie jsou taková, že pokud má vládní koalice v dolní komoře parlamentu většinu, nelze ji sesadit, drží-li vládní strany pospolu. To ovšem neznamená, že každá takováto vláda, ač legitimní ve světle ústavních principů, je také legitimní v očích veřejnosti.

Pokud se nůžky mezi těmito dvěma úrovněmi legitimity příliš nerozpojí, může i dočasně nepopulární vláda doufat, že když využije své většiny a vydrží pohromadě, bude nakonec schopná přesvědčit voliče o svém smyslu. Jsou ale situace, kdy už je takové úsilí bez šance na úspěch, a tudíž kontraproduktivní.

Politická kultura v zavedených demokraciích v takových situacích velí, aby se vláda sama poroučela, upustila tak přetlak „pod kotlem“, a nabídla voličům možnost znovu rozdat karty.

V demokraciích méně vyvinutých se vládní politici ovšem často drží u moci, ať to stojí, co to stojí. Výsledkem jsou pak voličské „revoluce“, které zcela přerýsují politické spektrum. I proto jsme byli svědky totálního zdecimování levice v Polsku a Maďarsku, nebo totálního zdecimování pravice na Slovensku.

Česká republika momentálně stojí na podobné křižovatce. Pravicová vláda Petra Nečase, ač se opírala o solidní většinu, ztratila nejprve velmi rychle popularitu, což se ještě dalo přičíst škrtům a nepopulárním reformám. Když ale veřejnost začala zjišťovat, že utahování opasků je dosti chaotické a netýká se nejbohatších, a že údajně protikorupční vláda se jaksi nemá k přijetí skutečně účinných opatření proti masovému rozkrádání veřejných financí, začala vláda ztrácet v očích veřejnosti také legitimitu.

Její zbytky pak zcela vymazaly skandály, které otřásaly jak vládní koalicí, tak jednotlivými stranami. Nejenže hned několik ministrů vlády čelí podezřením z korupce nebo „frivolního“ zacházení s veřejnými financemi, a nejenže několik ministrů muselo ze stejných důvodů už odejít, ale hned dvě vládní strany, ODS a Věci veřejné, čelí vážným vnitřním krizím, které souvisí s vlivem zákulisních ekonomických zájmů na politiku.

ODS měla jakousi šanci se od zcela zprofanovaných VV distancovat v podobě jejich vyhazovu z vlády, což by ji v očích části veřejnosti pomohlo vytvořit přinejmenším zdání, že její skandály a napojení na kmotry jsou jiného řádu:že jde v jejím případě na rozdíl od klinicky mrtvých VV jen o nemoci, které je ochotna léčit. Po posledním vývoji, v němž stojí faktický šéf VV Vít Bárta před soudem, a ODS se potýká s devastujícími dopady odposlechů dua Bém-Janoušek, ovšem začíná podstatná část veřejnosti věřit, že ODS je stejně nevyléčitelná jako voliči již odepsané VV.

ODS by se snad mohla alespoň částečně vymanit ze smrtícího objetí kmotrů, kdyby opustila v očích veřejnosti už zcela nelegitimní vládní projekt, a pokusila se udělat si vnitrostranický úklid. Další setrvávání ve zcela „profláknuté“ vládě totiž mnoho lidí utvrzuje v přesvědčení, že se vládní strany drží moci jen kvůli tomu, aby si ještě mohli jejich politici i kmotři v pozadí „nahrabat“.

To je ovšem pro českou pravici zcela sebevražedná taktika. Reálně ji hrozí podobné vymazání z politické mapy, jakého jsme byli svědky v případě stran bez pudu sebezáchovy v Polsku, Maďarsku nebo na Slovensku.

Každá slušná demokracie přitom potřebuje, jak argumentuje Václav Bělohradský, pravidelné střídání „lib“ a „lab“, tedy v podstatě liberálně-konzervativní pravice a sociálně-demokratické levice. U nás ovšem nyní přímo visí ve vzduchu nejen možnost drtivého vítězství levice, přičemž vláda bez účinné opozice není v nevyspělých demokraciích žádné požehnání, ale také možnost, že do prostoru opuštěného sebevražednou liberálně-konzervativní pravicí vstoupí nějaká forma fašismu. To by bylo zničující pro celou českou demokracii.

Právo, 29.3.2012