Někteří kritici českého euroskeptismu, který má své oficiální zaštítění v místech politicky nejvyšších, už delší dobu upozorňují, že jeho jedním významným zdrojem je tlak netransparentních ekonomických skupin a kmotrů na politiky. Jejich zájmem je, aby v České republice dál přežívalo „podnikatelské příšeří“, v němž lze bez větších rizik „podnikat“ způsoby, které jsou ve standardních evropských demokraciích považovány za mafiánské.

To neznamená, že i ve vyspělejších demokraciích neexistuje korupce nebo se občas neprovalí existence „mafiánských“ praktik. Přesto lze situaci v takových zemích jen těžko srovnávat s tou českou.

Nejen proto, že je Česká republika daleko za všemi vyspělejšími evropskými demokraciemi, pokud jde o míru korupce, zejména v podobě systémového „přikrádání“ různých „podnikatelů“ z veřejných financí, ale také proto, že provázanost české politiky a zákulisních ekonomických zájmů dosáhla míry, kdy z právního státu činí jen fikci, a ohrožují tudíž demokratický systém.

Evropský integrační projekt má jistě mnoho problémů, ale jeho bezesporu pozitivní dimenzí je sdílení určitých standardů, které odrážejí zkušenosti vyspělých evropských demokracií s tzv. „good governance“ (rozumnou správou) jak v podnikatelském prostředí, tak na úrovni státní správy. Česká republika jako jediná země EU zatím nepřijala zákon o státní službě a jako jediná v EU se může pyšnit používáním anonymních akcií v rozsahu, s nimiž může soupeřit už jen tichomořský ostrov Nauru.

Česko je stát, o kterém už i prestižní The Economist píše jako o zemi, v níž mají podnikatelé a finanční skupiny obrovský vliv na veřejnou sféru. Podle týdeníku u nás panuje kultura beztrestnosti pro mocné a vlivné.

Spor o Nejvyšší státní zastupitelství v Praze, které podle kritiků systémově zametalo pod koberec největší korupční kauzy, je toho ostatně dokladem. Zveřejněné odposlechy mezi bývalým primátorem Prahy Pavlem Bémem a kmotrem Romanem Janouškem, jsou jen ilustrací toho, co se už dlouho tušilo.

Leckdo si teď už možná ani nevzpomene, že Pavel Bém coby spojenec prezidenta Klause stál v čele hradní skupiny v ODS, která vášnivě bojovala proti Lisabonské smlouvě, a obecně se stavěla k evropskému projektu podobně jako Klaus. Proč asi?

Opravdu někdo uvěří, že by Bém a spol. ve svém životě kdy hlouběji přemýšleli v nějakém širším kontextu o výhodách a nevýhodách evropské integrace? Nebo je to spíše tak, že „kolibřík“ a jeho hradní guru citlivě reagovali na „nechuť“ jistých podnikatelských skupin k EU, která svými standardy narušuje selanku v českém podnikatelském příšeří?

Nedávné odmítnutí evropského paktu o rozpočtové odpovědnosti českou vládou, zejména ODS a VV, lze vysvětlit i tak, že pakt, který v podstatě souzní s plány Nečasovy vlády na zavedení vyrovnaných rozpočtů, nevyhovoval některým lidem především proto, že byl evropský. Jinými slovy, i v oblasti, v níž EU usiluje o něco, o co prý usiluje i česká vláda, je evropský dozor třeba odmítnout, protože o nějaké „slídění“ ve vnitřních záležitostech naší zemičky jisté ekonomické a na ně napojené politické kruhy nestojí.

EU je těmito lidmi vnímána přinejlepším jako dojná kráva. Když se nyní provalilo, že nejrůznější podnikavci rozkrádají evropské peníze, nebo že se předkládají projekty, které EU prostě nemůže akceptovat, o nedostatku transparentnosti českého systému čerpání peněz z EU ani nemluvě, začalo se z ideového a politického „braintrustu“ českých euroskeptiků ozývat, že by nám možná bez evropských stamiliard bylo lépe.

Zatímco oficiální argument je, že darované peníze korumpují, pokřivují trh, a nemohou být tak jako tak využívány efektivně, ve skutečnosti se zdá, že jde o to zamezit tomu, aby nám skrze kontrolu evropských fondů někdo strkal nos do „našich“ záležitostí.

Celá tato protievropská lobby se přitom pod taktovkou pana prezidenta ohání národoveckou rétorikou. Na papíře a před kamerami jsou to všechno velcí vlastenci.

Lidé, kterým jde opravdu o osud této země, by se ale neměli nechat tímto instrumentálním nacionalismem ošálit. Stačí se podívat například na majetkové přiznání strany Věci veřejné, která „vlastenecky“ podpořila ODS v odmítnutí evropského fiskálního paktu, a od chvíle, kdy se zázračně spřátelila s panem prezidentem, který nemohl VV po volbách v roce 2010 přijít na jméno, je přímo esencí národoveckých sentimentů.

Jak upozorňují média, přestože program VV zahrnuje mimo jiné zrušení anonymních akcií, hned dva velcí sponzoři VV jsou za anonymní akcie ukryti. Jedna z těchto společností má navíc sídlo v Panamě, která patří mezi země, kde lze identitu nejsnáze utajit. Možná nám ale někdo z VV vysvětlí, že financování strany z daňového ráje anonymním vlastníkem, je esencí vlastenectví.

Peníze z velmi podivně nastavených projektů Pražského dopravního podniku zase podle jiných práv mizely ve firmách v daňových rájích, jenom aby se potom zřejmě vracely touto oklikou zpět do kapes „lobbistů“ napojených na pražskou ODS. Ano, na tu ODS, která spolu s panem prezidentem přímo žhne vlasteneckými city, kdykoliv zazní cizácký hlas Bruselu. Platit daně ve vlastní zemi se ale lidem pějícím vlastenecké popěvky evidentně ale nechce.

Podle statistik společnosti ČEKIA do daňového ráje vloni přemístilo své sídlo 328 českých firem. Celkově jich tam je už 11 750. Za posledních šest let vzrostl počet společností, které jsou kontrolovány z daňového ráje, o šedesát procent. Celkově se do zemí s příznivějšími daňovými podmínkami od roku 2005 přesunulo 4 418 podniků.

Ačkoliv se jako nepřirozenější vysvětlení takového podnikatelského exodu jeví údajně vysoké české daně, ve skutečnosti české firemní daně ve srovnání s jinými zeměmi nikterak vysoké nejsou. Navíc vzhledem k tomu, že se v offshorových daňových rájích blíží daně nule, jsou vysoké jakékoliv daně.

Jak ukazují příklady vyspělejších evropských zemí, samotný rozdíl v daňové zátěži není ten hlavní důvod pro odchod do daňového ráje. To, zda firmy zůstávají registrovány doma, záleží hodně nejen na schopnostech daňových úřadů toho kterého státu „dohonit“ firmy podnikající převážně na jeho území i v daňových rájích s pomocí mezistátních smluv o výměně informací v daňových záležitostech, ale také na stabilitě a úrovni vnitřního právního prostředí tohto kterého státu.

Je přitom jasné, že mnohem účinnější by v této otázce byl společný postup zemí EU než indviduální úsilí jednotlivých států. V českém případě, jak vysvětlil v médiích Viktor Hába ze společnosti Akont Trust Company, pak přispívá „k záměru přesunout se do zahraničí i nedůvěra ve stát, zejména v účelné využití odvedených peněz. Zdá se, že nedůvěra ke státu roste a bude mít svůj dopad v nižším výběru daní."

Jinými slovy, slušnější podnikatelé do daňových rájů utíkají proto, že nemají důvěru, že český stát daně, které od nich vybere, využije rozumně. Jak by také důvěru mít mohli, když ze zhruba šesti set miliard korun, které stát utratí na veřejné zakázky, zmizí zhruba sto miliard v kapsách nejrůznějších podnikatelských „mazánků“?

Mnozí z těchto „mazánků“ a kmotrů, s nimž má výborné vztahy zejména ODS, a kteří si možná přímo vytvořili stranu Věci veřejné, zase utíkají do daňových rájů proto, že je to jeden způsob, jak zůstat anonymní. Odchod na Kypr, do Panamy nebo na Panenské ostrovy je tak jen logickou součástí systému, který začíná anonymní akciemi a netransparentními veřejnými zakázkami doma.

Je vcelku logické, že právě tito „podnikatelé“ a s nimi spojení politici se předhánějí v národovectví a odmítání všeho evropského. Ve standardnějších poměrech by se svými v podstatě mafiánskými metodami prostě neuspěli. Není divu, že pějí tak vášnivě píseň „co je české, to je hezké“, když v podstatě žádné jiné zemi v Evropě, snad jen s výjimkou balkánských států, by si nikdy nemohli užívat beztrestnosti, která z nich udělala miliardáře a milionáře.

Deník Referendum, 3.4.2012