Autor poučky o neviditelné ruce trhu Adam Smith , jímž se tak rádi oháněli otcové-zakladatelé českého kapitalismu po roce 1989, tvrdil, že každý jedinec, který maximalizuje na svobodném trhu svoje výnosy, současně maximalizuje i celkové výnosy společnosti jako celku, protože tyto celkové výnosy jsou součtem všech individuálních výnosů.

Tato logika neviditelné ruky trhu byla obsažená i v neoliberálních teoriích, které pod hesly „více trhu“ a „méně státu“ ovládly ekonomické myšlení po roce 1989 v globálním měřítku. Současná vlna „rozhořčení“, která se šíří západními společnostmi, souvisí hodně s tím, že ačkoliv navzdory krizím Západ v absolutních číslech dál bohatne, výnosy stále více „maximalizují“ jen privilegovaní, zatímco většiny západních společností se ocitají v ekonomické a sociální nejistotě. Přitom jsou ještě bombardovány neúnavnou neoliberální propagandou o tom, jak právě průměrný člověk si žil v údajně rozmařilých sociálních státech nad poměry.

Neviditelná ruka trhu se jaksi utrhla ze řetězu a privatizuje veřejné statky, politiku, ba i celé státy. „Výnosy“ mizí kdesi v globální finanční stratosféře, aby se pak oklikami vracely do kapes globální oligarchie. Zprivatizovaná politika, omezená jen na úroveň států, tuto situaci buď vůbec nechce řešit nebo prostě neví, co si s globálně fungujícími trhy počít.

Česko i další postkomunistické země se vedle výše popsaných „globálních“ jevů potýkají ještě s dalším problémem. Ukázalo se totiž, že když se propojí logika „trhu“ se zažitými vzorci chování z dob komunismu, vykouzlí sice neviditelná ruka mnoho jednotlivců, kteří znamenitě maximalizují své výnosy, ale to neznamená, že této maximalizace dosahují transparentními způsoby v rámci pevných pravidel hry.

Logika neviditelné ruky trhu v našich podmínkách zůstala poměrně pevně zakotvena ve variacích hesla „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“. Obrovské přesuny majetku v době divoké i méně divoké privatizace vytvořily ekonomický systém, který Václav Havel označil už v druhé polovině devadesátých let jako „mafiánský kapitalismus.“

Když už nebylo co privatizovat, zaměřily se mnohé nově stvořené podnikatelské skupiny i jednotlivci na systémové přikrádání z veřejných prostředků v podobě manipulace státních zakázek. Část zprivatizované politiky v tom jela s nimi, takže vznikl jakýsi institucionalizovaný zlodějský systém, neboli kleptokracie.

Mafianizace části politiky a ekonomické sféry ovšem znamená, že v neprůhledném zákulisí zaměřeném na rozkrádání státního majetku má značnou váhu v podstatě kriminální obchod s informacemi, které se dají využít v „konkurenčním boji“. Úniky citlivých informací z policejních a dalších spisů nebo zveřejňování odposlechů jsou součástí rozvětveného systému soukromého fízlování, které si pro své potřeby leckde zprivatizovalo části státního aparátu, včetně možná i tajných služeb.

Jakkoliv by se mohl leckdo radovat, že současná vlna skandálů spojená s odposlechy je možná začátkem jakési politické očisty, ta se neodehraje, dokud se opravdu zásadním způsobem nezaktivizuje občanská veřejnost a nevyhlásí těmto praktikám válku.

Mnohem pravděpodobnější je, že současná mela s odposlechy je jen „konkurenčním bojem“ politicko-ekonomických gangů v zákulisí. Situace je do té míry perverzní, že když před vládou „lobbistů“ varuje i prezident Klaus, který tento systém pomohl zásadním způsobem stvořit, nelze se netázat, zda i on nebojuje spíše za nějaké zákulisní zájmy, než za ty veřejné, které by měl reprezentovat z titulu své funkce.

Právo, 4.4.2012