Tým premiéra Petra Nečase, který dostal důvěru Poslanecké sněmovny poté, co se rozštěpily Věci veřejné, není v pravém slova smyslu ani koalicí ani vládou. To je novum dokonce i v české politice, v níž se experimentuje tu s opozičními smlouvami, tu s křehkými většinami založenými na přeběhlících, tu s vládami expertů.

O koalici nelze mluvit proto, že poslaneckou většinu, která Nečasův kabinet podpořila, nesvazuje skutečná koaliční spolupráce jasně definovaných politických subjektů. Máme co do činění se dvěma stranami, ODS a TOP 09, a množinou zběhů z VV i několika potrestanými či trucujícími poslanci za ODS.

Nečas sice nejprve mluvil o tom, že Karolína Peake, která VV rozštěpila, musí vytvořit poslanecký klub o nejméně 10 poslancích, neboť on nebude spolupracovat s „volnými radikály“. Poté požadoval alespoň jakýsi „subjekt“, neboť pro změnu nechtěl spolupracovat s „volnými elektrony“.

Výsledkem je vládní většina sestávající z poslaneckých klubů dvou stran a, ano, „volných elektronů“. Nečasovi po tomto politickém výkonu už nikdo nemůže věřit ani nos mezi očima.

Jeho vládní tým je sice vládou v ústavním slova smyslu, protože ústava požaduje pro schválení vlády jen většinu poslanců, ale není vládou v programovém smyslu. Ačkoliv se vládní většina, která v době hlasování o důvěře činila 105 poslanců, údajně opírá o reformní záměry i program vzniklý po volbách v roce 2010 na bázi koaliční dohody ODS, TOP 09 a VV, někteří z poslanců, kteří vládu podpořili, mají k vládním prioritám výhrady.

Pokračující existence Nečasova vládního týmu se tedy opírá o poslaneckou většinu, která není totožná s množinou poslanců, kteří hodlají podporovat vládní program, přičemž se už ani nelze vyznat v tom, kdo a které vládní návrhy podporuje.

Zato je poměrně snadné usoudit, proč má vláda navzdory tomuto programovému guláši pořád ještě většinu: řada poslanců se bojí předčasných voleb a pro další, řečeno cynicky, to může být „ekonomicky výhodné“ s přičiněním zákulisních skupin, které tuto vládu potřebují k dotažení svých záměrů.

To není stabilní politické aranžmá a brzy se dají očekávat další zásadní otřesy. Stačí kupříkladu, aby Sněmovnou neprošel jeden ze zásadních vládních zákonů, například ten o církevních restitucích, aby se nemožnost fungování takovéto sestavy plně vyjevila. Podaří-li se zákony, o které Nečasovi a spol. především jde, přeci jen prosadit, bude následovat otřes v podobě podzimních voleb do krajských zastupitelstev a Senátu.

Je samozřejmě možné, že pud politické sebezáchovy bude nakonec tak silný, že poslanecká většina, která vládu podporuje, vydrží až do řádných voleb. Dva další roky u moci mohou být dostatečně silným důvodem, zvlášť když všichni vědí, že by dopadli stejně katastrofálně v předčasných volbách, jako dopadnou v těch řádných.

Budiž. Vůči více než 80 procentům voličů, kteří tuto, dnes už „nekoaliční nevládu“ nemohou vystát, by ale bylo fér, kdyby příslušníci její poslanecké většiny a členové Nečasova týmu veřejnost ušetřili řečí o „odpovědnosti“ a reformách. V tuto chvíli jde už jen o pozice a prebendy.

Rozšířená verze článku, který pod názvem "Co načnou restituce, dokonají volby", vyšel v Právu, 30.4.2012