Oč méně se Češi zhostili „vyrovnání s minulostí“ na úrovni otevřené diskuse v občanské společnosti a v podobě autentických osobních reflexí vlastní minulosti, o to více se s minulostí pokouší „vyrovnat“ česká politika v podobě nejrůznějších ideologicky motivovaných zákonů či politicky uchopených morálních nároků. Jelikož se ovšem „vyrovnávání s minulostí“ skrze politiku odehrává v prostředí absence pravdivé reflexe minulosti na úrovni občanské, ba často v prostředí totálního ignorování či kýčovitého přepisování minulosti, nemůže takové politické „vyrovnávání s minulostí“ dopadnout jinak, než jako fraška nebo další vykopávání příkopů v již beztak rozdělené společnosti.

Politika se do „vyrovnávání s minulostí“ pustila nejprve v podobě lustračních zákonů, které - kromě přetížení soudů v podobě většinou úspěšných žalob za očištění jmen mnohých z těch, kdo byli lustrováni pozitivně - dosáhly snad jen toho, že mnozí bývalí agenti i spolupracovníci komunistické tajné policie, jakož i vyšší funkcionáři komunistické strany, využili svých konexí k přesunu do soukromé ekonomické sféry, kde mnozí dodnes úspěšně působí. Vezmeme-li v úvahu například i poslední výroční zprávu BIS, která popisuje rozsáhlý systém manipulace a ovládání politiky neprůhlednými ekonomickými zájmy v pozadí, je možné s trochou cynismu konstatovat, že lidé „odsunutí“ lustračním zákonem do soukromého byznysu mají dnes politický vliv možná větší, než kdyby na ně bylo takříkajíc vidět.

Česká politika se ovšem vyznamenala i dalšími legislativními akty, kterými se pokoušela „řešit minulost“. Máme tak už několik zákonů o tom, který prezident se zasloužil o to či ono. V roce 1993 byl také přijat zákon v podobě deklarativního prohlášení, které označuje komunistický režim a komunistickou ideologii za „zločinné“. Komunistickou stranu ovšem nikdo nezakázal, takže si leckdo může klást otázku, zda česká společnost není poněkud schizofrenní.

Hezkou ukázkou politické tvořivosti ve vztahu k minulosti bylo také vytvoření státního ústavu pro Studium totalitních režimů. A když už byl ústavu dán takový pěkný název, museli zákonodárci rovnou definovat i totalitarismus, do něhož bylo zahrnuto například i období Pražského jara.

Specifickou kapitolou ve „vyrovnávání s minulostí“ byly také restituční zákony. Politici v Polsku a Maďarsku se restitucím víceméně vyhnuli, neboť správně pochopili, že po čtyřech dekádách komunismu by v podobě restitučních nároků vypustili z láhve džina, který může napáchat více škod než užitku. Nejenže většina majetků neexistovala už v původní podobě, takže by automaticky vznikly nároky na finanční kompenzace, ale také už v mnoha případech nežili původní majitelé a podnikatelé, a ve většině případů by se tak restituovalo do rukou potomků, kteří po éře komunismu měli s podnikáním stejně málo zkušeností jako zbytek společnosti.

Jinými slovy, Poláci a Maďaři se dosti rozumně rozhodli nespojovat proces ekonomické transformace, který se měl řídit především snahou vybudovat efektivní soukromý sektor, s „vyrovnáváním s minulostí“. Je samozřejmě nutné dodat, že polské a maďarské hospodářství nebylo ani v době komunismu úplně postátněno, takže obě země nemusely řešit v takové míře jako Československo historickou spravedlnost vůči zejména menším soukromým vlastníkům, například půdy.

Snahu české politiky privatizovat hospodářství i s pomocí „vyrovnávání s minulostí“ lze do jisté míry vysvětlit i tím, že si Češi s komunismem zadali více než Poláci či Maďaři. Jenže pojmout část privatizace jako uspokojování morálních nároků z minulosti bylo veskrze nešťastné. Nejenže se stalo přesně to, před čím varoval Václav Klaus, tedy zpomalení privatizace v podobě dlouhodobě váznoucích restitučních nároků a přetížení soudů, ale otevření restitucí fungovalo jako otevření povodňových vrat. Uspokojení jedněch nároků generovalo další.

Česká politika si tak ve svém ideologicky motivovaném morálním nadšení pro historickou spravedlnost musela vypomoci čistě politickým rozhodnutím, které omezilo restituce na majetek konfiskovaný po 25. únoru 1948. Bylo-li záměrem restitucí uspokojit jakési morální nároky a „vyrovnat se minulostí“, pak výše zmíněné časové omezení restitucí jen vytvořilo pocit křivdy u řady lidí i institucí, kteří byli vyvlastněni už před rokem 1948. Podobně tomu bylo s vyloučením emigrantů, kteří pozbyli československého občanství.

Česká politická reprezentace se také dostala do defenzivy vůči sudetským Němcům, protože už jen zmínka o nějakém vyrovnání s nimi generovala obavy z prolomení časové hranice restitucí. Je zřejmé, že když už se česká polistopadová politika chtěla vyrovnat s lidmi a institucemi nejvíce postiženými majetkově či přímou represí v minulosti, měla spíše sáhnout k cílenému a spíše jen symbolickému odškodnění takových lidí a institucí, včetně církví.

Církevní restituce se „zasekly“ i kvůli výše zmíněné časové hranici. Církve přišly o část svých majetků už před rokem 1948, a bylo tudíž jasné, že majetkové vyrovnání s církvemi je minové pole. Zablokování církevních majetků na více než dvacet let je toho důsledkem. Navíc potvrzuje obavy těch, kdo varovali, že míchání „vyrovnání s minulostí“ s ekonomickou transformací významně zdrží proces privatizace v některých oblastech.

Restituce se navíc neukázaly být ani ekonomicky nejvýhodnějším způsobem privatizace. Mnoho restituentů se zdevastovaných majetků „pod cenou“ co nejrychleji zbavovalo, často právě do rukou vekslácko-nomenklaturních vrstev z minulého režimu, které disponovaly kapitálem.

Když už se ale česká politická reprezentace pro restituce rozhodla, nepochybně měla celý restituční proces omezit do období několika prvních let po roce 1989, kdy ve společnosti existovala vůle nejen si „utahovat opasky“, ale i vůle nějak se s problematickými aspekty minulosti vypořádat. Otevřít církevní restituce po dvaadvaceti letech bohužel z celého procesu činí především vyrovnání s neschopností českých politických elit po roce 1989.

Problematizuje navíc i již dokončené restituční procesy v jiných oblastech, jako bylo vracení půdy, protože navrhované církevní restituce používají pro finanční kompenzace, které jsou s nimi spojené, například jiné odhadní ceny. Ani dokazovaní toho, co církvím skutečně patřilo, se nezdá být souměřitelné s rigorózností dokazování, kterému byli podrobeni dřívější restituenti.

Kdyby byly církevní restituce pojaty striktně jako vrácení fyzických majetků, které už jsou více než dvě dekády blokovány, asi by nevytvářely ve společnosti takové napětí. Rozsáhlé finanční kompenzace, které se chystají, ovšem nejen zrelativizují již proběhnuvší „vyrovnání s minulostí“ v podobě restitucí, u nichž byl použit jiný metr, ale také v kontextu současné krize povedou k legitimním otázkám po „spravedlnosti“ takového vyrovnání.

Od roku 1989 už vyrostla celá jedná generace mladých lidí, kteří se budou legitimně ptát, proč právě oni, kteří komunistický režim ani nezažili, mají ze svých daní majetkově kompenzovat církve za majetek zabavený před 64 lety. Existuje i velká skupina lidí, kteří byli komunistickým režimem též různě poškozeni a žádných kompenzací se nedočkali, ale ještě budou muset ze svých daní přispět na finanční kompenzace církvím.

Typickou ukázkou českého politického guláše pak je skutečnost, že se v jednom pomyslném hrnci vaří údajné dokončení ekonomické transformace v podobě odblokování církevních majetků, finanční kompenzace coby jakési podtržení „vyrovnání s minulostí“, a snaha o odluku církví od státu. Už teď se dá předpokládat, že se z takto uvařeného guláše žádná skutečná odluka církví nevynoří, stejně jako se z něho nevynoří žádné autentické vyrovnání s minulostí.

Jisti si naopak můžeme být tím, že v neprůhledném prostředí, v němž v české ekonomice i politice vládnou různé zákulisní skupiny, se na obrovské transfery majetků směrem k církvím nalepí nejrůznější šíbři a firmy, z nichž mnohé, jak se možná později ukáže, mají vazby na některé politiky, kteří o celé věci rozhodují. I na místní úrovni se o právo spravovat či koupit „odblokované“ církevní majetky poperou nejrůznější mafie. Stejně jako při jiných velkých přesunech majetku se tak můžeme těšit na skandály, které dokonají dílo zkázy, pokud jde o zbytky reputace, které církve budou po nepopulárním „majetkovém vyrovnání“ v době ekonomické krize snad ještě mít.

Deník Referendum, 29.8.2012