Je českým zájmem právní šero?
Česká republika by se podle premiéra Petra Nečase měla zbavit paranoidních obav z toho, zda je v jádru Evropské unie, a posuzovat míru spolupráce v EU podle českých zájmů.
Nečas tato slova pronesl na setkání s českými velvyslanci jen den poté, co ho vyzvalo vedení jeho Občanské demokratické strany, aby odmítnul evropskou bankovní unii, o jejímž možném zavedení se diskutovalo na červnovém summitu EU. Přinejmenším vedení ODS má tedy jasno v tom, co jsou „české zájmy“: nezatahovat Českou republiku do hlubší evropské integrace.
Jenže vezmeme-li v úvahu nedávnou výroční zprávu Bezpečnostní a informační služby, je otázkou, kdo vlastně „české zájmy“ opravdu určuje. Zpráva totiž říká, že politika, která by v normální demokracii měla národní zájmy formulovat, je u nás ve vleku neprůhledných, často kriminálních struktur, které využívají politiků, soudců i úředníků k vysávání peněz ze státu, tedy z kapes daňových poplatníků. V téže zprávě se naznačuje, že se této džungle už naučily využívat k manipulaci české politiky i zahraniční tajné služby.
Jestliže tedy vedení ODS, která je prolezlá kmotrovskými strukturami, doporučuje, abychom se nenechali vtáhnout hlouběji do evropské integrace, nelze se bohužel ubránit otázce, zda strana náhodou nehájí pod pláštíkem idejí v prvé řadě zájmy vlivných „podnikatelských“ struktur, k nimž patří i zájem, aby v naší zemi dál pokračovalo právní šero umožňující rozsáhlou systémovou korupci.
Jinými slovy: když už premiér mluví o „paranoidních obavách“, mnohé přepadne především obava, že odmítání větší evropské integrace vedením ODS má ze všeho nejvíc co do činění se zákulisní objednávkou, aby EU „nestrkala nos“ do zavedených korupčních praktik, tak jak to už začala činit třeba v podobě kontroly nakládání s evropskými fondy.
Ohánění se „českými zájmy“ je ošidné i z jiného důvodu. Politici o národních zájmech sice rádi mluví, jenže žijeme v zemi, kde se o nich nevede žádná veřejná či třeba jen politická diskuse. Nečas, zdá se, je přesvědčen, že „českým zájmem“ je to, na čem se usnese vláda, ačkoliv jeho vláda má u veřejnosti mizivou podporu. Bohužel jeho vláda se není schopna na tom, co je ve vztahu k EU „český zájem“ ani usnést, takže premiér jezdí na summity EU vybaven mandátem o ničem nerozhodovat.
Vedle národních zájmů, zejména zahraniční politice, o kterých se nejprve musí vést důkladná diskuse, aby se jimi premiér vůbec mohl zaštiťovat, ovšem existují také zájmy většiny veřejnosti, což jsou také svého druhu zájmy „české, které lze docela snadno vyčíst například z průzkumů veřejného mínění. Premiér si mylně myslí, že takovým zájmem je například hezké vysvědčení od soukromých ratingových agentur.
Veřejnost si naopak velkou většinou myslí, že nejbytostnějším českým zájmem je, aby se co nejrychleji poroučela Nečasova vláda. Ta je spolu s tou předchozí zodpovědná v lepším případě za tolerování, v horším za spoluvytváření prostředí, v němž „české zájmy“, jak ukazuje zpráva BIS, určují zcela neprůhledné síly za politikou.
V takovém prostředí nejen každá větší iniciativa vlády, jako jsou změny v penzijním systému či církevní restituce, automaticky vytváří „paranoidní“ obavy z dalších tunelů v již beztak dosti rozkradeném státu, ale, jak už bylo naznačeno, devalvuje i jakékoliv zmínky o „našich“ národních zájmech ve vztahu k vnějšímu světu.
Právo, 1.9.2012
Nečas tato slova pronesl na setkání s českými velvyslanci jen den poté, co ho vyzvalo vedení jeho Občanské demokratické strany, aby odmítnul evropskou bankovní unii, o jejímž možném zavedení se diskutovalo na červnovém summitu EU. Přinejmenším vedení ODS má tedy jasno v tom, co jsou „české zájmy“: nezatahovat Českou republiku do hlubší evropské integrace.
Jenže vezmeme-li v úvahu nedávnou výroční zprávu Bezpečnostní a informační služby, je otázkou, kdo vlastně „české zájmy“ opravdu určuje. Zpráva totiž říká, že politika, která by v normální demokracii měla národní zájmy formulovat, je u nás ve vleku neprůhledných, často kriminálních struktur, které využívají politiků, soudců i úředníků k vysávání peněz ze státu, tedy z kapes daňových poplatníků. V téže zprávě se naznačuje, že se této džungle už naučily využívat k manipulaci české politiky i zahraniční tajné služby.
Jestliže tedy vedení ODS, která je prolezlá kmotrovskými strukturami, doporučuje, abychom se nenechali vtáhnout hlouběji do evropské integrace, nelze se bohužel ubránit otázce, zda strana náhodou nehájí pod pláštíkem idejí v prvé řadě zájmy vlivných „podnikatelských“ struktur, k nimž patří i zájem, aby v naší zemi dál pokračovalo právní šero umožňující rozsáhlou systémovou korupci.
Jinými slovy: když už premiér mluví o „paranoidních obavách“, mnohé přepadne především obava, že odmítání větší evropské integrace vedením ODS má ze všeho nejvíc co do činění se zákulisní objednávkou, aby EU „nestrkala nos“ do zavedených korupčních praktik, tak jak to už začala činit třeba v podobě kontroly nakládání s evropskými fondy.
Ohánění se „českými zájmy“ je ošidné i z jiného důvodu. Politici o národních zájmech sice rádi mluví, jenže žijeme v zemi, kde se o nich nevede žádná veřejná či třeba jen politická diskuse. Nečas, zdá se, je přesvědčen, že „českým zájmem“ je to, na čem se usnese vláda, ačkoliv jeho vláda má u veřejnosti mizivou podporu. Bohužel jeho vláda se není schopna na tom, co je ve vztahu k EU „český zájem“ ani usnést, takže premiér jezdí na summity EU vybaven mandátem o ničem nerozhodovat.
Vedle národních zájmů, zejména zahraniční politice, o kterých se nejprve musí vést důkladná diskuse, aby se jimi premiér vůbec mohl zaštiťovat, ovšem existují také zájmy většiny veřejnosti, což jsou také svého druhu zájmy „české, které lze docela snadno vyčíst například z průzkumů veřejného mínění. Premiér si mylně myslí, že takovým zájmem je například hezké vysvědčení od soukromých ratingových agentur.
Veřejnost si naopak velkou většinou myslí, že nejbytostnějším českým zájmem je, aby se co nejrychleji poroučela Nečasova vláda. Ta je spolu s tou předchozí zodpovědná v lepším případě za tolerování, v horším za spoluvytváření prostředí, v němž „české zájmy“, jak ukazuje zpráva BIS, určují zcela neprůhledné síly za politikou.
V takovém prostředí nejen každá větší iniciativa vlády, jako jsou změny v penzijním systému či církevní restituce, automaticky vytváří „paranoidní“ obavy z dalších tunelů v již beztak dosti rozkradeném státu, ale, jak už bylo naznačeno, devalvuje i jakékoliv zmínky o „našich“ národních zájmech ve vztahu k vnějšímu světu.
Právo, 1.9.2012