Pro vypálení sedmi plastových kuliček z airsoftové pistole na prezidenta Václava Klause v Chrastavě se okamžitě ujalo označení „atentát“, ačkoliv ve skutečnosti není bizarní čin Pavla Vondrouše, pokud jde o Klause, o nic víc atentátem, než byl údajně ten sarajevský v roce 1997. Prezident byl evidentně cílem útoku jen jako symbol. Nešlo o atentát na Klause, ale o atentát na českou politiku.

Ostatně sám Vondrouš svoje zhnusení politikou, zejména současnou vládou, ochotně vysvětlil médiím. V České republice prý panují mafiánské praktiky.
Jeho čin se tak ze všeho nejvíc jeví jako další projev temného vření v nemalé části společnosti, která se neumí účinně občansky organizovat, a cítí tudíž naprostou bezmoc.

Vondrouš se hlásí ke komunistické ideologii, takže některá média o něm mají jasno: bláznem s komunistickými názory se netřena vážně zabývat. Uniká jim, že je-li ale někdo ochoten na svoje zhnusení politikou upozornit tak, že reálně riskuje vlastní zastřelení, neměli bychom to bohorovně odbývat. Vondrouš může být jen předzvěstí věcí horších.

Zdánlivě máme štěstí, že žijeme v zemi Josefa Švejka, kde i „atentát“ může na sebe vzít poněkud komickou podobu. Jenže je to ta stejná země, kde pár desetiletí po Švejkovi zvítězila pod praporem zhnusení z demokracie brutální diktatura.

Už proto je důležité, aby „politika atentátu“—tedy poučení z útoku ve Chrastavě i reakce na něj--nebyla stejné švejkovská, jako sám „atentát“. Možná by bylo dobré začít otázkou, jak vlastně (ne)funguje český stát. Není symbolické, že šlendrián, v němž se náš stát topí, dorazil v podobě selhání ochranky až do bezprostřední blízkosti hlavy státu?

Součástí „politiky atentátu“ budou pochopitelně i spekulace, například zda útočník nejednal na něčí objednávku. Vždyť pokud není úplně vyšinutý, musel předpokládat, že ho prezidentská ochranka rozstřílí jako řešeto v okamžiku, kdy vytáhne pistoli. Tak se ale vůbec nechoval, takže konspirační teorie budou v příštích dnech bujet.

Iracionálních komentářů ve stylu „komu to slouží“ se bohužel nezdržel ani sám prezident a lidi z jeho okolí, kteří se nechali slyšet, že „atentát“ je důsledkem rozeštvávání společnosti. Jeden z prezidentových věrných nazval svůj komentář “Vieweghovy chrastavské výstřely“. Ruku, jež zdvihla pistoli proti hlavě státu, prý vedli všichni, kteří v médiích a nejen tam pořádají pomlouvačné štvanice. Jak prosté, milý Watsone!

Pokud se „politika atentátu“ vydá tímto směrem, je jisté, že jsme opět nic nepochopili a z ničeho se nepoučili. Česká společnost je vskutku rozeštvaná, ale politici, včetně pana prezidenta, by si jako první krok v hledání odpovědí na to, kdo a co společnost rozeštvává, měli nastavit zrcadlo.

To se bohužel nestane. Je možné, že „atentátník“ Vondrouš je mírně vyšinutý, ale limity sebereflexe české politiky shrnul docela přesně, když řekl, že chtěl politiky vyburcovat k zamyšlení nad svým chováním, ti se ale spíše jen zamýšlí, jak se příště lépe ochránit.

Právo, 1.10.2012