Česká politická pravice si po krajských a prvním kole senátních voleb ještě stále poněkud zmateně líže rány, zato mediální pravice už se našla. Tón médií lze shrnout titulkem jedněch novin den po volbách: Rudý úsvit!

O souboji komunisty Jiřího Dolejše v druhém kole senátních voleb v Praze 8 s Danielou Filipiovou z ODS jsme se mohli dozvědět, že jde bezmála o souboj demokracie a “rudého“ Dolejše.

Budeme teď pravidelně zásobováni varovnými úvahami nejen na téma oranžovo-rudého sbližování na krajské úrovni, ale také tirádami o tom, že nám už po příštích volbách bude dozajista vládnout oranžovo-rudá koalice i na celostátní úrovni. Cílem moralizujících eskapád bude probudit pravicové voliče, kteří zůstali při volbách hromadně doma. Když to nejde s pomocí nadšení pro vládní politiku, je třeba znovu mobilizovat.

Mediální pravice ale bohužel opakuje stále tutéž chybu, která ji činí za současný stav spoluodpovědnou. Na jedné straně pravidelně zahání ČSSD do izolace s pomocí antikomunistické hysterie typu „tentokrát se už oranžoví a rudí určitě spojí“, což je prý morálně nepřijatelné, přičemž ale pravicové strany často už dopředu oznamují, že se "socany" nemohou spolupracovat. ČSSD se s komunisty za 23 let na centrální úrovni nespojila. Zato ODS a TOP 09 po minuoých volbách vyšachovaly vítěznou ČSSD a spojily se s bezpečnostní agenturou pod názvem VV, aby společnými silami dovedli politici těchto uskupení zemi tam, kde je.

Na straně druhé část médií voliče sama k „rudým“ dál aktivně nahání.Současný stav je totiž nejen výsledkem nekompetentní politiky vlády pravice, ale také výsledkem odporu velké části obyvatel vůči propagandě, která se na ně dennodenně valí z velké části médií. Tato média sice i v zájmu ziskovosti a sledovanosti pravidelně informují o nejrůznějších skandálech a korupčních aférách vládních stran, ale pod čarou občany ujišťují, že k vládní politice „úspor“ a „reforem“ není alternativa.

Jenže velká část společnosti si myslí, že k nekompetentí a arogantní politice, opředené korupčními skandály, by nějaká alternativa být měla, jinak náš demokratický systém nedává velký smysl. Je opravdu bez alternativy vládní politika, která na jedné straně bezhlavě škrtá a „reformuje“ ve jménu snižování deficitů, ale na straně druhé zdvojnásobila státní dluh?

Jsou smysluplné reformy, kterým málokdo věří, a o kterých se vláda odmítá třeba jen bavit s opozicí? Dávají smysl „morální“ gesta, jako jsou církevní restituce v situaci, kdy si na ně vláda bude muset půjčit nejen v podobě dalšího zadlužení, ale také v podobě dalšího utahování opasků obyvatel?

Samozřejmě že nikoliv. Když si průměrný občan otevře většinu deníků nebo pustí televizi, vyvalí se na něj korupce, skandály a šlendrián, ale zároveň podprahové ujišťování, že vláda postupuje obecně jediným možným směrem, protože přeci nechceme skončit jako Řecko. Výsledky voleb jsou i protestem proti téhle politicko-mediální lži.

Právo, 18.10. 2012.