Druhé kolo senátních voleb ukázalo, že některé soudy po krajských volbách a prvním kole senátních voleb byly příliš katastrofické, jiné naopak plně nepostihly hloubku krize v některých stranách. Na místě především nebyla hysterie, která v části médií propukla v reakci na úspěch KSČM. Její propad v druhém kole senátních voleb ukázal, že nenadchází žádný „rudý úsvit“.

Částečně to lze samozřejmě přičíst dvoukolovému většinovému systému, jenž značně zmenšuje šance stran, které jsou vnímány jako nesystémové. KSČM ale uspěla v krajských volbách především proto, že byla jedinou větší opoziční stranou v situaci, kdy pravicové strany vládnou neúspěšně na centrální úrovni a ČSSD, zapředená do některých skandálů, v krajích.

Jakkoliv je posilování komunistů pro mnohé morální problém, strana, která dnes není zásadní hrozbou demokracii, opět sehrála užitečnou „sanitární“ roli, protože posbírala i hlasy, jež by jinak šly stranám extrémně-pravicovým. Demokratům, kteří se úspěchu KSČM tak hrozí, lze nabídnout malý test: pro koho byste volili, kdybyste měli v druhém kole senátních voleb na výběr mezi komunistou a například kandidátem Dělnické strany sociální spravedlnosti?

Ukázalo se také, že ČSSD, jejíž problémy někteří analytici vykreslovali jako krizi bezmála srovnatelnou s tou v ODS, na tom není tak špatně. Zatímco oslabování obou velkých stran pokračuje, v případě ČSSD zdaleka není tak markantní. Je pochopitelné, že ČSSD, která v krajských volbách v roce 2008 vyhrála vše, co se dalo, po čtyřech letech krajského vládnutí ztratila část voličů, ale strana, která vyhrála v deseti krajích ze třinácti a získala 13 senátorských křesel ze sedmadvaceti, rozhodně nevypadá jako poražená.

Pokud jde o podcenění hloubky krize, pak bychom měli mluvit o situaci na pravici, zejména v ODS. Druhé kolo senátních voleb totiž nejen potvrdilo naprostý propad stran vládní koalice, ale zejména ukázalo, že ani ODS, ani TOP 09 nemají potenciál sestupný trend zastavit.

ODS tak na svém nadcházejícím sjezdu nemůže v podstatě učinit nic, co by jí pomohlo. Udrží-li se v čele strany Petr Nečas navzdory rebelům, bude to Nečas politicky skomírající. Vyhrají-li naopak rebelové, padne ODS definitivně do rukou politiků spojených s neprůhlednými zájmy, přičemž jí bude nepřímo politicky kočírovat Václav Klaus, což je dnes politik, který jen v málokom vzbuzuje reformní elán.

ODS by se mohla částečně postavit na nohy, kdyby se místo řečí Nečase o tom, jak vládní strany zavádějící „nutné“ reformy pokaždé dostanou výprask uprostřed volebního období, nebo místo řečí rebelů, kterým nikdo nevěří ani nos mezi očima, o potřebě vrátit se ke skutečně pravicové politice, byla ochotná pravdivě zamyslet například nad tím, proč v krajských volbách uspěl jako jediný Jiří Pospíšil. Ano, ten Pospíšil, kterého Nečas vyhodil z vlády poté, co jím podporovaná očista justice začala znervózňovat stranický establishment.

Toho ale strana není schopná, takže porážka ve volbách ji „nenakopne“, ale zřejmě zůstane jen mementem, na které se bude za čas vzpomínat jako na promarněnou příležitost zastavit pád. Přitom propad nejen ODS, ale celé demokratické pravice nabývá takových rozměrů, že hrozí úplně vymazání pravice z politické mapy.

Právo, 22.10.2012