Několik důležitých hlasování v Poslanecké sněmovně, která vláda Petra Nečase vyhrála--možná trochu symbolicky--v den 95. výročí Velké říjnové revoluce, se na první pohled mohou jevit jako znovuzrození vládní koalice, s níž to vypadalo v posledních týdnech dost špatně.

Otázkou je — a i proto je na místě zmínka o Velké říjnové revoluci — zda toto vládní vítězství, dosažené s pomocí neprůhledných politických metod, není zároveň dalším krokem k rozpadu české politické pravice, a tím i k výraznému oslabení demokracie, která potřebuje ke zdárnému fungování jak levici, tak pravici. Jinými slovy, otázkou je, zda česká pravice nepředala budoucnost české politiky na dlouhá léta levici, aniž by ta musela třeba jen vystřelit z pomyslné Aurory.

Část příznivců pravice asi ocení, že se vládě zmítané problémy podařilo nakonec prosadit balíček daňových opatření, s nímž spojila hlasování o důvěře, protože jak samotné přežití vlády, tak zvýšení daní, otevřely následně cestu k přehlasování prezidentova veta v případě prováděcího zákona k reformě penzijního systému, jakož i ke schválení církevních restitucí.

Zvýšení daní sice není opatřením běžně patřícím do repertoáru politické pravice, ale vezmeme-li v úvahu, že jedině tak bylo možné vytvořit rozpočet s deficitem pod 3 procenta HDP, a zároveň získat částečně prostředky k financování důchodové reformy a církevních restitucí, pak si řada pravicových voličů může oprávněně myslet, že v tomto případě účel světí prostředky.

Jenže cena, kterou vládní strany za toto vítězství zaplatí, může být příliš vysoká. Důvodů je několik. Například, že i řadě pravicových voličů se nebude líbit způsob, jakým vládní Občanská demokratická strana nakonec vyřešila rebelii několika poslanců ve své straně, kteří schválení výše zmíněných zákonů ohrožovali.

Leckomu, a nemusí to být nutně příznivec levice, bude vrtat v hlavě otázka, co přinutilo některé z těchto rebelů po týdnech neústupnosti změnit v poslední chvíli názor a co bylo za rozhodnutím tří z nich vzdát se poslaneckých mandátů. A všem, kdo mají na mysli zdraví české demokracie, bude nepochybně vadit, že jeden z náhradníků za tyto rebelující poslance je nepravomocně odsouzen k šesti letům vězení za korupci.

Podivné věci se před hlasováním dály i v klubu strany Věci veřejné, kde se nakonec našli dva poslanci, kteří vládu podpořili. Ve světle minulých přeběhlických afér, poznamenaných dohady o korupci a nátlaku, tak má vládní vítězství povážlivý šrám.

Jinými slovy: vláda sice nakonec zvítězila, ale jak už bylo řečeno, za cenu, která se může ukázat jako příliš vysoká jak pro ni, tak pro pravicové strany, tak pro českou demokracii obecně. A nejde přitom jen o netransparentní způsob, jakým vládní koalice získala potřebné hlasy.

Mnoho voličů, a opět nejenom těch levicových, bude také mít problém s tím, že jak důchodová reforma, tak církevní restituce byly od počátku předmětem kontroverzí a že na těchto veledůležitých zákonech neexistovala ani elementární shoda mezi opozicí a vládním táborem. Současná levicová opozice tak bude ve velmi dobré pozici, pokud se bude pokoušet v budoucnosti tyto zákony, zejména ten o důchodové reformě, změnit.

Důchodovou reformu v podobě, v níž ji vláda nakonec prosadila nejtěsnější možnou většinou, a s pomocí hlasů, které budou ještě dlouho obestřeny spekulacemi o korupci nebo nátlaku, navíc také kritizovali dokonce i experti radící vládě a pravicový prezident.

Je tedy otázka, proč se vládní strany do tak riskantního podniku pustily. Argument, že církevní restituce i důchodovou reformu mají ve vládním programu, jen těžko obstojí, protože je zřejmé, že naprostá většina voličů, mezi nimi i těch pravicových, by vládě jistě odpustila, že nakonec tyto reformy, které budou vyžadovat nemalé výdaje ze státního rozpočtu, v době ekonomické krize odložila.

Navíc pro naprostou většinu občanů byl a je mnohem relevantnější vládní slib bojovat s korupcí, což by mohlo vést k úsporám v řádu desítek miliard korun. Tento slib, na rozdíl částečně privatizace důchodového systému a církevních restitucí, vláda ale příliš neplní.

Tento zjevný nesoulad ve vládních prioritách tak bude dalším zdrojem spekulací, zda jak důchodová reforma, tak církevní restituce nejsou jen další přihrávkou těm zákulisním hráčům, kteří zároveň nemají žádný zájem na boji s korupcí. A zdali nám náhodou nevládne vláda, která vlastně jen plní jakési zákulisní zadání. Jinak se totiž politicky sebevražedné jednání vlády a stran, které za ní stojí, dost těžko vysvětluje.

Přidáme-li ke způsobu, jakým vláda schválila nepopulární zákony, kritizované a odmítané i částí pravicových voličů, i dosti strašlivé politické představení v podobě sjezdu Občanské strany, který vládní ofenzivě těsně předcházel, lze konstatovat, že, sečteno a podtrženo, velké listopadové vládní vítězství se nakonec může přetavit do už definitivního pádu české pravice do politických hlubin, z něhož se bude léta, možná marně, vzpamatovávat.

ČRo 6, 8.11.2012