Z vlády, kterou premiér Petr Nečas sestavil v létě 2010, a která získala pod hesly rozpočtové odpovědnosti a boje s korupcí důvěru Poslanecké sněmovny, už nezbývá kámen na kameni, a to ani personálně, ani programově.

Z původní patnáctičlenné vládní sestavy, která měla v PS na začátku pohodlnou většinu 118 křesel, zbývá pět ministrů; poslanecká většina se rozplynula. Neexistuje už dokonce ani původní vládní koalice, protože Věci veřejné se rozštěpily, a místo nich si hraje na vládní stranu odštěpek pod názvem LIDEM.

Mnoho nezbylo ani z původního étosu vládního programu, jakkoliv se vládě podařilo prosadit silou a bez diskuse s opozicí řadu jednotlivých zákonů, které budoucí vláda levice bude muset měnit.

Hlavním mementem dosavadního vládnutí Nečasovy koalice ovšem je, že vláda „nízkého zdanění a nezadlužování“ enormně zvýšila nepřímé daně, ale státní dluh se ve srovnání s poslední vládou levice stejně zdvojnásobil. Systémová korupce navzdory několika medializovaným kauzám dopadených korupčníků dál kvete. Asociální škrtání vedlo k recesi, rostoucímu napětí ve společnosti, a nakonec i k volebnímu výprasku vládních stran v krajských i senátních volbách. Reakcí je náhlé „prozření“ v podobě povolení utažených výdajových kohoutků.

Přízeň voličů si ale vládní strany už nekoupí. Svoji šance definitivně promarnily, když navzdory řečem o potřebě šetřit prosadily s pomocí podivně získaných poslaneckých hlasů nedomyšlený druhý pilíř důchodové reformy a církevní restituce, jejichž nejviditelnějším dopadem bude další pouštění žilou státním financím. Skandálů okolo příjemců této vládní transfúze si užijeme v budoucích dílech seriálu na téma vládnutí v Česku.

Premiér Nečas se po těchto Pyrrhových vítězstvích pustil také do vládního úklidu, jenže i to je zase jen fraška. Kdyby chtěl vytvořit alespoň zdání nového začátku, musel by reorganizovat vládu podle jasných kritérií a pak požádat Sněmovnu o vyslovení důvěry.

Jenže fungování vládní koalice je nastaveno tak, že Nečas nic změnit nemůže. Uvolněná křesla se obsazují podle klíče, který má dvě charakteristiky. Za prvé, vládní křesla pro ODS jsou po původním Nečasově nadšení pro boj s kmotry a s korupcí vyhrazena jako trafiky pro lidi s kmotry různě spojované, takže ve vládě roste vliv „odeesáků“, s nimiž Nečas původně nechtěl otevřeně mít nic společného.

Za druhé, každé vládní straně patří určitá ministerstva jako nějaká feudální léna, přičemž odbornost může jít k čertu. Bude tudíž pokračovat přehlídka nekompetentnosti, v níž už účinkovaly S-karty, registr dopravních vozidel, boj o ředitele Národního divadla nebo vlna otrav metylalkoholem.

Obě zmíněná pravidla vyžadují občasnou modifikaci, protože LIDEM je vlastně jen Karolína Peake. Je tedy třeba, aby v politické verzi dětské hry známé jako„Škatulata, hejbejte se!“ doběhla k nějaké prázdné židli právě tato politička. Té se ostatně galantní koaliční partneři chtějí odměnit za pružnou změnu postojů v případě církevních restitucí i změnou jednacího řádu PS, která by umožnila vytvořit LIDEM vlastní poslanecký klub. 135 miliard na jedné misce vah a klub pro de facto neexistující stranu na druhé? No, nekupte to!

Čile se obchoduje i s trafikami v podobě lukrativních postů v polostátních podnicích pro „rebely“ v ODS, kteří se z ničehož nic státotvorně vzdali svých mandátů, aby vládě umožnili přežít, i když s podporou soudně stíhaného náhradníka. Nečas si tak, chtě nechtě, odnese ze svého působení v ve funkci premiéra a předsedy ODS punc okolnostmi poněkud převálcovaného hokynáře, který už jen sčítá a odečítá.

Nám ostatním nezbývá než doufat, že za pár let nebude účet za toto hokynaření s kmotry v zádech natolik vysoký, že Česká republika nakonec opravdu neskončí jako Řecko.

Právo, 1.12.2012