Ztraceni v minulosti
Česká společnost bloudí v labyrintu nezpracované minulosti. Žije v zajetí historických mýtů a snah „vyrovnávat“ se s minulostí s pomocí účelových politických interpretací. I proto nemáme čas na budoucnost, a například v Evropské unii Česku ujíždí vlak.
O politické mytologizování našich dějin se v posledních letech nejpilněji stará prezident Václav Klaus, který i ve svém posledním novoročním projevu volal po návratu k prý osvědčeným hodnotám minulosti, ačkoliv není jasné, co tyto hodnoty jsou, a kde je v turbulentních českých dějinách hledat.
Klaus se v poslední době snaží politicky využít zejména vzdálenější „bájnou“ minulost, zatímco k „tlustým čarám“ za velmi nedávnými excesy mafiánského kapitalismu, který pomohl stvořit, využívá „feudální“ pravomoci milostí a amnestií. Část politické třídy, zejména napravo od středu, pro změnu neúnavně vykládá z údajně morálních pozic naše dějiny v druhé polovině 20. století.
Sečteme-li všechny restituce, zákony o uznání i odškodění různých „odbojů“, a zákony kodifikující určitou interpretaci minulosti (například lustrační zákon, zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů, zákon o zločinnosti komunistického režimu, nebo Lex Beneš a Lex Havel), jeví se Česká republika jako učiněný přeborník ve „vyrovnávání s minulostí“.
Až na to, že se toto „vyrovnávání“ děje jen na úrovni politiky a uměle vytvořených ústavů, nikoliv ve společnosti. Politikům přitom primárně nejde o „morální vyrovnání“, ale o vyžívání minulosti jako politické zbraně a k ospravedlňování nových přesunů majetku, i kdyby to mělo být jen rozdílem jediného hlasu.
Uzákoňování minulosti je samozřejmě fraška. Nejen proto, že politici nemají co vykládat minulost, ale i proto, že o minulosti u nás neproběhla žádná otevřená diskuse, jdoucí „na dřeň“. Klidně tak můžeme mít zároveň jak zákon o zločinnosti komunismu, tak prosperující komunistickou stranu, tak téměř nikoho, kdo by byl za deklarovanou zločinnost bývalého režimu stíhán.
Teoreticky hezky zastřešil český alibismus ve vztahu k minulosti už v roce 2003 prezident Klaus, když zpochybnil roli disidentů při pádu komunistického režimu a vyzvedl zásluhy „masy mlčících občanů“. Vlastně tak žijeme ve státě, v němž byli skoro všichni oběti, ale zároveň také „odbojáři“ proti režimu Čechům kýmsi vnucenému. Domyšleno do logických důsledků, odškodnění za minulé křivdy by u nás měli být skoro všichni--samozřejmě až na ty, které vyloučí dnešní politika opožděného antikomunismu a neutuchajícího boje se sudetskými Němci.
Tento alibismus nabízí politice ve vztahu k minulému režimu řadu možností, jak účelově přepisovat dějiny z pozic vítězů a mobilizovat voliče. Za antikomunisty, kteří by například ani za nic nejmenovali vládu s účastí KSČM, se tak dnes mohou vyhlašovat dokonce i někteří prezidentští kandidáti, kteří byli členy KSČ.
Ve zdravých společnostech je minulost jako víceméně uklizený dům, z něhož se dá dívat do budoucnosti, i když může mít svá temná zákoutí. U nás zůstává minulost bohužel bažinou, která do sebe stahuje nejen budoucnost, ale opakovaně proměňuje i přítomnost, v současnosti třeba prezidentské klání, ve frašku populistických výkřiků a kádrování.
Právo, 8.1.2013
O politické mytologizování našich dějin se v posledních letech nejpilněji stará prezident Václav Klaus, který i ve svém posledním novoročním projevu volal po návratu k prý osvědčeným hodnotám minulosti, ačkoliv není jasné, co tyto hodnoty jsou, a kde je v turbulentních českých dějinách hledat.
Klaus se v poslední době snaží politicky využít zejména vzdálenější „bájnou“ minulost, zatímco k „tlustým čarám“ za velmi nedávnými excesy mafiánského kapitalismu, který pomohl stvořit, využívá „feudální“ pravomoci milostí a amnestií. Část politické třídy, zejména napravo od středu, pro změnu neúnavně vykládá z údajně morálních pozic naše dějiny v druhé polovině 20. století.
Sečteme-li všechny restituce, zákony o uznání i odškodění různých „odbojů“, a zákony kodifikující určitou interpretaci minulosti (například lustrační zákon, zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů, zákon o zločinnosti komunistického režimu, nebo Lex Beneš a Lex Havel), jeví se Česká republika jako učiněný přeborník ve „vyrovnávání s minulostí“.
Až na to, že se toto „vyrovnávání“ děje jen na úrovni politiky a uměle vytvořených ústavů, nikoliv ve společnosti. Politikům přitom primárně nejde o „morální vyrovnání“, ale o vyžívání minulosti jako politické zbraně a k ospravedlňování nových přesunů majetku, i kdyby to mělo být jen rozdílem jediného hlasu.
Uzákoňování minulosti je samozřejmě fraška. Nejen proto, že politici nemají co vykládat minulost, ale i proto, že o minulosti u nás neproběhla žádná otevřená diskuse, jdoucí „na dřeň“. Klidně tak můžeme mít zároveň jak zákon o zločinnosti komunismu, tak prosperující komunistickou stranu, tak téměř nikoho, kdo by byl za deklarovanou zločinnost bývalého režimu stíhán.
Teoreticky hezky zastřešil český alibismus ve vztahu k minulosti už v roce 2003 prezident Klaus, když zpochybnil roli disidentů při pádu komunistického režimu a vyzvedl zásluhy „masy mlčících občanů“. Vlastně tak žijeme ve státě, v němž byli skoro všichni oběti, ale zároveň také „odbojáři“ proti režimu Čechům kýmsi vnucenému. Domyšleno do logických důsledků, odškodnění za minulé křivdy by u nás měli být skoro všichni--samozřejmě až na ty, které vyloučí dnešní politika opožděného antikomunismu a neutuchajícího boje se sudetskými Němci.
Tento alibismus nabízí politice ve vztahu k minulému režimu řadu možností, jak účelově přepisovat dějiny z pozic vítězů a mobilizovat voliče. Za antikomunisty, kteří by například ani za nic nejmenovali vládu s účastí KSČM, se tak dnes mohou vyhlašovat dokonce i někteří prezidentští kandidáti, kteří byli členy KSČ.
Ve zdravých společnostech je minulost jako víceméně uklizený dům, z něhož se dá dívat do budoucnosti, i když může mít svá temná zákoutí. U nás zůstává minulost bohužel bažinou, která do sebe stahuje nejen budoucnost, ale opakovaně proměňuje i přítomnost, v současnosti třeba prezidentské klání, ve frašku populistických výkřiků a kádrování.
Právo, 8.1.2013