Množící se výzvy, aby Jan Fischer kvůli svému několikaletému členství v komunistické straně před rokem 1989 odstoupil z prezidentského klání, odhalují v plné nahotě neobyčejnou hloubku schizofrenie národní mysli i české politiky ve vztahu k minulosti.

Fischer se pokusil vysvětlit, proč v KSČ byl. Argumentuje jako mnoho jiných: stranickou knížku bral jako „daň“ režimu, potřeboval ji pro kariéru, dnes se za to stydí. Jeho vysvětlení považují někteří lidé za uspokojující, jiní ne.

Skutečností ale je, že by ho podle průzkumů veřejného mínění volila v prvním kole zhruba čtvrtina voličů a má slušnou šanci se probojovat do kola druhého. Výzvy, naposledy herce Tomáše Hanáka, aby Fischer kvůli členství v KSČ odstoupil, tak svým způsobem diskvalifikují i onu nemalou část voličstva, kterým jeho členství v KSČ evidentně nevadí. Mají odstoupit z přímé volby i tito voliči?

Pozoruhodné také je, že se výzvy k odstoupení Fischera množí teprve v souvislosti s možností, že by byl zvolen prezidentem, zatímco když byl více než rok premiérem, což je z ústavního hlediska mocnější a důležitější post, nikdo nejen neprotestoval, ale většina mu tleskala. Pomohl totiž zemi vybruslit z politické kalamity, kterou způsobili politici s minulostí prý zaručeně nekomunistickou.

Proč má být ale zrovna prezident „pan čistý“, zatímco premiér může být „jen“ kompetentní? Mnozí by nejspíš argumentovali, že jde o symboliku, protože prezident je hlavou státu a měl by tedy mít bezvadný morální profil. Jenže jiní mohou naopak argumentovat, že před rokem 1989 bylo v KSČ více než milión lidí, a že připočteme-li jejich rodiny, byla s výhodami členství v KSČ tak či onak spojena možná více než polovina populace. Opovrhnou jejich hlasy „antikomunisté“, jako Přemysl Sobotka nebo Karel Schwarzenberg?

Obecně jsou postoje k Fischerovi především jen další ukázkou toho, jaký „guláš“ mají Češi v postojích k minulosti. Je pochopitelné, že by mnoho z nás chtělo v prezidentském úřadě někoho bez morální poskvrny, jenže historie tohoto národa byla po většinu 20. století na úplnou bezúhonnost dost skoupá.

První polistopadový prezident Václav Havel byl ve vztahu k minulosti prezidentem bez „morální poskvrny“, dokonce byl na rozdíl od většiny národa aktivním odpůrcem komunistického režimu. Přesto jeho prezidentství k vyrovnání s minulostí moc nepomohlo.

Jinými slovy, prezident se zaručeně „nekomunistickou“ minulostí nijak nevymaže skutečnost, že většina národa se s bývalým režimem více nebo méně zapletla, a že skutečné „vyrovnání s minulostí“ není v prvé řadě v symbolech a gestech, jakkoliv mohou mít svoji určitou váhu. Koneckonců máme už téměř dvacet let zákon o zločinnosti komunistického režimu, a přesto pětina voličů volí komunisty, a sečteme-li preference Fischera a Miloše Zemana, přinejmenším polovině je ukradená komunistická minulost prezidentských kandidátů.

Čím to? Možná bychom se měli začít „vyrovnávat s minulostí“ v podobě pravdivých odpovědí na tuto otázku, spíše než v podobě moralistních výzev. Jako první krok by například studenti místo „hladovek“ proti komunistické radní mohli uspořádat veřejné slyšení, řekněme takové „Vyprávěj“, se svými rodiči, kde by se mluvila o osobním angažmá každého z nich v minulosti holá pravda. Zjistili by možná, že jsou věci pestrobarevnější než černobílé. Možná bychom si pak nemuseli vlastní morální „vykoupení“ projektovat do prezidentských kandidátů.

Právo, 29.12.2012