Nově zvolený prezident Miloš Zeman přišel s návrhem na vytvoření speciálního fondu, do něhož by bohatší lidé přispívali podle svého zvážení na splácení státního dluhu. On sám chce přispívat ze svého prezidentského příjmu téměř 60 tisíc korun měsíčně, což je zhruba třetina měsíčního platu hlavy státu bez náhrad.

Zeman si je samozřejmě vědom toho, že i kdyby se k němu připojily tisíce bohatších Čechů, státní dluh, který momentálně dosahuje zhruba 1,65 biliónu korun, to výrazně nesníží. Jeho záměrem je především symbolicky poukázat na výši státního dluhu a naznačit, že by jej měli v prvé řadě splácet lidé s vyššími příjmy.

Zemanovu iniciativu není třeba hned odsuzovat jako populistické gesto, čehož se od některých kritiků už dočkal. V politice má svůj velký význam i symbolika, přičemž výzva hlavy státu, aby ho ve snaze umořit státní dluh následovali i ostatní majetnější lidé, je nejen hozenou rukavicí ostatním politikům, vysoce placeným manažérům a úspěšným podnikatelům, ale je také výzvou k větší společenské soudržnosti. A je v souladu se Zemanovou obhajobou progresivního zdanění.

Potíž s jeho gestem spočívá v tom, že je nesystémové. Navíc je těžké cítit solidaritu se státem, který není schopen zajistit, aby peníze ve velkém neodtékaly do černých děr korupce a nekompetence.

Nesystémovost Zemanova gesta spočívá v tom, že zatímco mu nelze upřít váhu morálního apelu, mnohem účinnější by bylo, kdyby prezident Zeman, který chce aktivně působit na vládu i parlament, navrhl a prosazoval v rámci svých možností zákony, které by mohly ke snížení státního dluhu přispět. Patří k nim nejen zákony, které by mohly omezit zbytečné utrácení státu v některých oblastech, ale především zákony omezující korupci a státní šlendrián.

Aby totiž vůbec měla smysl gesta, jako je dobrovolné přispívání do speciálního fondu na umoření státního dluhu, musel by nejprve stát zajistit, aby se u nás výrazně snížila systémová korupce . Podle konzervativních odhadů se v České republice ze zhruba 600 miliard korun, které stát utratí na veřejné zakázky, „poztrácí“ v podobě korupce, takzvaných provizí a předražování okolo 100 miliard korun.

Jen málokdo z majetnějších i méně majetných občanů bude chtít pomáhat s umořováním státního dluhu, jehož nemalá část vzniká rozkrádáním veřejných prostředků. Vezmeme-li v úvahu že deficity státního rozpočtu se momentálně pohybují okolo 100 miliard korun, pak i jen snížení systémové korupce o polovinu, by deficit snížilo o polovinu. Než se stane přinejmenším toto, bude se každý soudný člověk ptát, zda v podobě dobrovolného přispívání nebo třeba státem uzákoněného vyššího zdanění neposílá peníze zase jen do kapes „podnikatelů“ a kmotrů, kteří paraziticky vysávají státní finance.

Zeman se ve své kampani proti korupci vymezil. Navrhl jako hlavní nástroje majetková přiznání spojená se zabavováním majetku s neprokázaným původem a urychlené přijetí zákona o státní službě. To by jistě byly důležité kroky, které by korupci mohly snížit a posílit tak pocit, že solidarita se zadluženým státem má smysl.
Jenže dokud se tak nestane, a dokud nebudou přijata i další opatření, která zamezují státnímu šlendriánu a rozkrádání státních peněz, bude bohužel iniciativa nového prezidenta na mnohé působit jako zapřahání povozu před koně.

Právo, 14.2.2013