Politická kariéra odcházejícího českého prezidenta Václava Klause je velmi rozporuplná. Dokonce i zdánlivě kladné stránky Klausova působení nelze oddělit od mnoha selhání. Pozitiva lze přitom najít jen na začátku jeho kariéry.

Možná největším přínosem Klause nebyl obsah jeho politiky, ale energie, kterou vnesl do procesu ekonomické transformace. Bohužel se přitom příliš neohlížel na právní kontext svých kroků, a jeho nakažlivý politický elán tudíž nakonec vedl k výsledkům, které byly mnohem problematičtější, než jím nabízená vize.

V české politice měl Klaus v prvních letech po roce 1989 zcela unikátní postavení. Veřejnost z větší části uvěřila, že tento ekonom, pyšnící se i vzděláním z USA, ví, co dělá. Vytvořil se okolo něj téměř mýtus, že je pro ekonomickou transformaci nepostradatelný.

Právě toto výsadní postavení způsobilo, že mu byly promíjeny zjevné rozpory mezi rétorikou vzývající „neviditelnou rukou trhu“ a praxí bankovního socialismu i benevolentního přihlížení „tunelářským“ praktikám. Jeho působení v čele transformačních vlád nakonec skončilo recesí v roce 1997. Celkové „transformační náklady“, se podle oficiálního odhadu ministerstva financí z roku 2000 vyšplhaly na více než 700 miliard korun.

I kvůli těmto selháním se Klaus dostával do stále častějších sporů s prezidentem Václavem Havlem. Ten začal o tržním hospodářství, které Klaus pomohl stvořit, otevřeně mluvit jako o „mafiánském kapitalismu“. Klausovu éru podrobil nemilosrdné kritice ve svém Rudolfínském projevu na podzim roku 1997.

Kladněji lze hodnotit Klausův přínos k transformaci stranického spektra, když v roce 1991 vytvořil z Občanského fóra pravicovou Občanskou demokratickou stranu. Možná ale nejvýraznějším dědictvím Klause bylo rychlé a civilizované rozdělení Československa v roce 1992, společně se slovenským premiérem Vladimírem Mečiarem. Ve zpětném pohledu byla neemocionální cesta k rozdělení federace tím nejlepším, co se mohlo stát, vezmeme-li v úvahu násilnosti, které doprovázely rozpady federací v Jugoslávii a bývalém Sovětském svazu.

Zatímco do roku 1997 mohl být Klaus navzdory všem svým chybám vnímán jako „reformátor“, po pádu jeho vlády během tzv. sarajevského atentátu na podzim roku 1997 se programově rozhodl opustit liberální rétoriku i praxi. Přijal program nacionalistického konzervatizmu, s jehož pomocí okolo sebe sjednotil tu část ODS, která zbyla po odchodu liberálů do Unie svobody. Politicky mu pomohlo, že byl schopen část společnosti přesvědčit, že „sarajevský atentát“ byl spiknutí Hradu, centrální banky a malých stran proti jeho osobě.

Po sarajevském atentátu v jeho politické praxi jednoznačně převážila technologie moci nad „idejemi“. Když v roce 1998 ODS skončila ve volbách až druhá za ČSSD, Klaus neváhal spojit síly právě s vítěznou stranou, proti které během volební kampaně mobilizoval coby levicovému nebezpečí. Opoziční smlouva, kterou uzavřel s předsedou ČSSD Milošem Zemanem, pak podvázala některé demokratické mechanizmy.
V tomto období také Klaus, který působil jako předseda Poslanecké sněmovny, začal vyostřovat svoji protievropskou rétoriku. Později dokonce začal navrhovat transformaci EU do podoby jakési Organizace evropských států, v níž by suverénní státy spojoval jen volný obchod.

Po prohře s ČSSD ve volbách v roce 2002 Klaus opustil v prosinci roku 2002 předsednickou funkci v ODS. Zdálo se, že jeho politická kariéra je u konce, ale nově zvolený předseda ODS Mirek Topolánek a jeho spojenci vsadili vše na zvolení Klause prezidentem. Byl nakonec zvolen ve třetím kole třetí prezidentské volby, s pomocí komunistických hlasů. Podobně kontroverzním způsobem byl zvolen podruhé v roce 2008.
Jeho desetileté působení ve funkci prezidenta lze hodnotit především jako postupný úpadek politika, který měl na začátku své kariéry skvělou pověst. V domácí politice Klaus opakovaně zkoušel, kam až může zajít v natahování svých ústavních pravomocí. Ačkoliv sliboval, že bude prezidentem nadstranickým, i když aktivním, byl nakonec prezidentem stranícím pravici a velmi aktivistickým.

Pouštěl se do opakovaných soubojů se soudcovským stavem i různými vládami. Nakonec se dostal do sporů i s vládami vedenými ODS, přičemž k pádu Topolánkovy vlády uprostřed českého předsednictví EU přispěli jeho spojenci ve straně. Programově oslaboval i vládu a ODS pod vedením Petra Nečase.

Zároveň Klaus využíval svého postavení k intelektuálním a politickým provokacím, jako byly jeho teorie o zhoubnosti „environmentalistu“, „humanrightismu“, „NGOismu“, nebo evropeismu. Místo snah o hledání konsensu, českou politiku rozděloval. Mnoho času strávil těžko srozumitelným bojem proti zastáncům „globálního oteplování.“

Jeho odmítání ratifikace Lisabonské smlouvy poté, co ji ústavními většinami schválily obě komory parlamentu, bylo podle mnohých expertů protiústavní. Obecně svými stále kritičtějšími postoji k EU výrazně přispěl ke strmému poklesu v podpoře veřejnosti pro evropský projekt. Hrál také význačnou roli v českém odmítání eura.

Ke konci své prezidentské kariéry začal Klaus s pomocí slovníku připomínajícího pozdní komunismus otevřeně útočit na své odpůrce, coby údajné „rozvraceče“. A stále kritičtější byl ke svému předchůdci Václavu Havlovi. Toho ještě na jeho pohřbu v prosinci 2011 popsal jako velkou osobnost moderních českých dějin, ale o několik měsíců později o něm už mluvil jako o extrémním levičákovi, který nerespektoval parlamentní demokracii.

Když byl Havel prezidentem, Klaus ho opakovaně kritizoval za milosti, které udělil, i za jeho veta některých zákonů. Nakonec sám vetoval zákonů mnohem více a svoje prezidentství symbolicky završil bezprecedentní amnestií, která omilostnila celou řadu lidí stíhaných kvůli ekonomickým zločinům. Touto symbolickou tečkou za érou „mafiánského kapitalismu“ výrazně poškodil, co ještě zbývalo v očích velké veřejnosti z jeho odkazu reformátora.

Část svoji politické kariéry Klaus zasvětil tomu, aby svým významem překonal Václava Havla. I kvůli amnestii bude odcházet bez fanfár, které doprovázely odchod jeho předchůdce. Z pomyslného souboje odchází jako poražený.

Pravda, Slovensko, 28.2.2013