Český génius, o kterém jsme nevěděli
Když se mi nakladatel Aleš Lederer a editor jeho nakladatelství Prostor Richard Štencl před časem zmínili, že zvažují vydání rukopisu nazvaného Evoluce svým vlastním tvůrcem: Od velkého třesku ke globální civilizaci, jehož autorem je dosud neznámý pětaosmdesátiletý autor, navíc bývalý vojenský soudce, který strávil léta normalizace z politických důvodů jako sociální pracovník, říkal jsem si v duchu, že i dobří nakladatelé se občas mohou nadchnout pro nesmysl. Když mi navíc s jistou dávkou rozpaků sdělili, že se zcela vážně domnívají, že autor Miroslav Veverka je svého druhu génius, napadlo mne, že se možná jedná o jakýsi nový výboj cimrmanologie.
Nicméně nakonec jsem se nechal přesvědčit, že kniha stojí za přečtení. Jak jsem četl, stále víc jsem žasl.
Jsem už léta čtenářem nejrůznějších knih popularizujících vědu, občas i vědeckých pojednání, na které stačí moje znalosti matematiky, fyziky nebo biologie. Dokonce do té míry, že nedokážu čekat na česká vydání různých zahraničních autorů, a ze zahraničních cest si vozím nejnovější knihy autorů, jako je Brian Greene, Michio Kaku, Stephen Hawking, Jim Holt, Steven Weinberg, Alexandr Vilenkin nebo Leonard Mlodinow.
Říkal jsem si, že pokud náhodou v českém prostředí nějaký autor, navíc profesí právník, napsal zajímavé pojednání na téma popsané v názvu knihy, bude to spíš jen slabý odvar těch z výše zmíněných autorů, kteří píšou vedle vědeckých a filozofických pojednání občas i knihy vědu popularizující. Rychle jsem si ale uvědomil, že mám co do činění spíše se zásadním dílem na pomezí filozofie a vědy, které, když už bych musel přirovnávat, bych zařadil někam vedle slavných knih Teilharda de Chardin, jako například Vesmír a lidstvo nebo Místo člověka v přírodě.
Ostatně, spíše než abych popisoval vlastní překvapení z Veverkova díla, ocituji z předmluvy Jiřího Grygara. Ten píše:
Stává se mi několikrát do roka, že ač sám nejsem ani nakladatel, ani lektor nějakého nakladatelství, obrátí se na mne buď autor s hotovým rukopisem, anebo redakce se žádostí, abych posoudil, zda se takový rukopis hodí vydat. Přirozeně jde vesměs o díla věnovaná astronomii a fyzice, anebo obecně přírodním vědám, případně filozofii. Autoři bývají jak domácí, tak také zahraniční; v takovém případě patří k mému úkolu posoudit i odbornou správnost překladu.
Jelikož to takhle chodí už dobrých třicet let, mám v hlavě mlhavé vzpomínky na více než stovku takových rukopisů, takže lze říci, že jde o statisticky významnou zkušenost. Pokud jde o zahraniční autory, kteří už prošli ohněm kritiky ve svých zemích, tak až na výjimky se jedná o pozoruhodné originály, avšak dost často o ne zcela zdařilé překlady. Navíc český čtenář je specifický a to, co zabírá zejména v anglosaském světě, nemusí oslnit u nás doma.
Daleko složitější je posoudit domácí autory, z nichž většina mi posílá své prvotiny, takže jde o jména pro mne dočista neznámá. Zde má statistika praví, že naprostou většinu těchto rukopisů nemohu doporučit k vydání. Autoři těchto spisů chybují v tom, že čtou sami pouze populárně-vědeckou literaturu na dané téma a dvakrát převařená kaše je zcela nepoživatelná. V horším případě pak tito pisatelé spletou dohromady povrchně zpracované informace z populárních knih a časopisů s vlastními volnými spekulacemi, popřípadě s citováním domácích či zahraničních pavědců, pro něž má ruština okouzlující termín „okolnaučnyje prochodimcy“.
Za celou dobu se mi stalo snad jen třikrát nebo čtyřikrát, že jsem nad rukopisem nováčka užasl, jak je originální, působivý a odborně na výši. Čtenář už nejspíš tuší, že právě na takovou raritu jsem shodou okolností natrefil v případě díla pro mne zcela neznámého Miroslava Veverky. Podtitul Od velkého třesku ke globální civilizaci mi zněl až vyzývavě směle; cožpak se dnes v době neustálé atomizace přírodovědeckého i společenského poznávání najde jedinec, který to všechno dokáže pojednat?
Za ta léta jsem si zvykl, že spisy s podobnými ambicemi píše sestava dvaceti i více spoluautorů. Kolektivní spisy však nutně trpí tím, že každý člověk uvažuje a píše trochu jinak a není v silách žádné redakce beze švů propojit a homogenizovat různé přístupy.
Přiznám se, že jsem k Veverkovu textu přistupoval s jistou nedůvěrou. Nezačal jsem číst od začátku, ale od třetí kapitoly (Vesmír), v níž bylo pro mne nejsnazší se rychle zorientovat. Postupně jsem nestačil žasnout, jak dobře je tato část sepsána. Představoval jsem si zaujatého čtenáře, který není specialistou ani v astronomii, ba ani v přírodních vědách, a bylo mi jasné, že pokud je to čtenář zvídavý, tak ho ten text chytne.
Pak jsem zkusil druhou kapitolu (Mikrosvět), protože dnes už je zřejmé, že oba tyto extrémy – gigantický rozsáhlý vesmír a miniaturní svět částicové fyziky – jsou spolu intimně propojeny tak, že fakticky vytvářejí podivuhodně jednotný pohled na fyzikální svět. Tak jsem poznal, že autor ovládá i tuto látku stejně bravurně.
Pak už jsem začal číst rukopis tak, jak se má, tj. od úvodního pohledu zvenčí až po autorův realistický náhled na módní postmodernismus v závěru knihy. Téměř neustále jsem se tak dozvídal o nových poznatcích z oborů, v nichž jsem sám naprostý laik, a tedy fakticky dokonale průměrný čtenář tohoto fascinujícího spisu.
Nepřehání ani nakladatelství Prostor, když v anotaci ke knize píše, že kniha Miroslava Veverky představuje co do šířky a hloubky zcela ojedinělou syntézu současného stavu vědeckého poznání, a to jak v oblasti přírodovědy, tak humanitních věd.
Veverka nabízí ovšem nejen syntézu, ale vlastní originální teorii evolučních vrstev, která se týká jak vývoje anorganické přírody, tak života, tak lidské společnosti, tak i celého universa. Vrstvy na sebe navazují, ale každá je zároveň specifická. Přesto je v líčení jejich návaznosti autor schopen nabídnout obraz světa od elementárních částic a kvantové fyziky, až ke vzniku lidské kultury a globální civilizace.
Grygar sumarizuje na konci své předmluvy knihu takto: Pokud se mohu odvážit to posoudit, tak autor ve čtyřech hlavních částech svého impozantního díla (Stratigrafie, Singularita, Dualita, Pluralita) sleduje ústřední myšlenku, kterou si umínil sdělit veřejnosti, totiž že evoluce je svým vlastním tvůrcem. Přiznám se, že po svém počátečním váhání jsem celý rukopis četl jako vzrušující detektivku s otevřeným koncem, protože netuším – a myslím, že ani sám autor –, kdo je pachatelem.
I já jsem knihu četl jako filozoficko-vědeckou detektivku. Coby člověka v podstatě religiózního, kterému při výkladech vzniku a vývoje universa vadí zvratné zájmeno „se“, jenž naznačuje, že „se“ něco děje samo od sebe, což občas slouží k vyloučení vyššího inteligentního záměru z našich úvah o Bytí, mě Veverkova teze, že „evoluce“ je svým vlastním tvůrcem že „se“ takříkajíc děje, iritovala.
Ale pak jsem si uvědomil to, co zmiňuje i Grygar, totiž že Veverka mluví o evoluci, která „se“ děje a je svým vlastním tvůrcem tak, že po přečtení jeho díla si i zarytí ateisté budou nutně klást otázku, kdo je toho všeho vlastně „pachatelem“.
Deník Referendum, 25.4.2013
Nicméně nakonec jsem se nechal přesvědčit, že kniha stojí za přečtení. Jak jsem četl, stále víc jsem žasl.
Jsem už léta čtenářem nejrůznějších knih popularizujících vědu, občas i vědeckých pojednání, na které stačí moje znalosti matematiky, fyziky nebo biologie. Dokonce do té míry, že nedokážu čekat na česká vydání různých zahraničních autorů, a ze zahraničních cest si vozím nejnovější knihy autorů, jako je Brian Greene, Michio Kaku, Stephen Hawking, Jim Holt, Steven Weinberg, Alexandr Vilenkin nebo Leonard Mlodinow.
Říkal jsem si, že pokud náhodou v českém prostředí nějaký autor, navíc profesí právník, napsal zajímavé pojednání na téma popsané v názvu knihy, bude to spíš jen slabý odvar těch z výše zmíněných autorů, kteří píšou vedle vědeckých a filozofických pojednání občas i knihy vědu popularizující. Rychle jsem si ale uvědomil, že mám co do činění spíše se zásadním dílem na pomezí filozofie a vědy, které, když už bych musel přirovnávat, bych zařadil někam vedle slavných knih Teilharda de Chardin, jako například Vesmír a lidstvo nebo Místo člověka v přírodě.
Ostatně, spíše než abych popisoval vlastní překvapení z Veverkova díla, ocituji z předmluvy Jiřího Grygara. Ten píše:
Stává se mi několikrát do roka, že ač sám nejsem ani nakladatel, ani lektor nějakého nakladatelství, obrátí se na mne buď autor s hotovým rukopisem, anebo redakce se žádostí, abych posoudil, zda se takový rukopis hodí vydat. Přirozeně jde vesměs o díla věnovaná astronomii a fyzice, anebo obecně přírodním vědám, případně filozofii. Autoři bývají jak domácí, tak také zahraniční; v takovém případě patří k mému úkolu posoudit i odbornou správnost překladu.
Jelikož to takhle chodí už dobrých třicet let, mám v hlavě mlhavé vzpomínky na více než stovku takových rukopisů, takže lze říci, že jde o statisticky významnou zkušenost. Pokud jde o zahraniční autory, kteří už prošli ohněm kritiky ve svých zemích, tak až na výjimky se jedná o pozoruhodné originály, avšak dost často o ne zcela zdařilé překlady. Navíc český čtenář je specifický a to, co zabírá zejména v anglosaském světě, nemusí oslnit u nás doma.
Daleko složitější je posoudit domácí autory, z nichž většina mi posílá své prvotiny, takže jde o jména pro mne dočista neznámá. Zde má statistika praví, že naprostou většinu těchto rukopisů nemohu doporučit k vydání. Autoři těchto spisů chybují v tom, že čtou sami pouze populárně-vědeckou literaturu na dané téma a dvakrát převařená kaše je zcela nepoživatelná. V horším případě pak tito pisatelé spletou dohromady povrchně zpracované informace z populárních knih a časopisů s vlastními volnými spekulacemi, popřípadě s citováním domácích či zahraničních pavědců, pro něž má ruština okouzlující termín „okolnaučnyje prochodimcy“.
Za celou dobu se mi stalo snad jen třikrát nebo čtyřikrát, že jsem nad rukopisem nováčka užasl, jak je originální, působivý a odborně na výši. Čtenář už nejspíš tuší, že právě na takovou raritu jsem shodou okolností natrefil v případě díla pro mne zcela neznámého Miroslava Veverky. Podtitul Od velkého třesku ke globální civilizaci mi zněl až vyzývavě směle; cožpak se dnes v době neustálé atomizace přírodovědeckého i společenského poznávání najde jedinec, který to všechno dokáže pojednat?
Za ta léta jsem si zvykl, že spisy s podobnými ambicemi píše sestava dvaceti i více spoluautorů. Kolektivní spisy však nutně trpí tím, že každý člověk uvažuje a píše trochu jinak a není v silách žádné redakce beze švů propojit a homogenizovat různé přístupy.
Přiznám se, že jsem k Veverkovu textu přistupoval s jistou nedůvěrou. Nezačal jsem číst od začátku, ale od třetí kapitoly (Vesmír), v níž bylo pro mne nejsnazší se rychle zorientovat. Postupně jsem nestačil žasnout, jak dobře je tato část sepsána. Představoval jsem si zaujatého čtenáře, který není specialistou ani v astronomii, ba ani v přírodních vědách, a bylo mi jasné, že pokud je to čtenář zvídavý, tak ho ten text chytne.
Pak jsem zkusil druhou kapitolu (Mikrosvět), protože dnes už je zřejmé, že oba tyto extrémy – gigantický rozsáhlý vesmír a miniaturní svět částicové fyziky – jsou spolu intimně propojeny tak, že fakticky vytvářejí podivuhodně jednotný pohled na fyzikální svět. Tak jsem poznal, že autor ovládá i tuto látku stejně bravurně.
Pak už jsem začal číst rukopis tak, jak se má, tj. od úvodního pohledu zvenčí až po autorův realistický náhled na módní postmodernismus v závěru knihy. Téměř neustále jsem se tak dozvídal o nových poznatcích z oborů, v nichž jsem sám naprostý laik, a tedy fakticky dokonale průměrný čtenář tohoto fascinujícího spisu.
Nepřehání ani nakladatelství Prostor, když v anotaci ke knize píše, že kniha Miroslava Veverky představuje co do šířky a hloubky zcela ojedinělou syntézu současného stavu vědeckého poznání, a to jak v oblasti přírodovědy, tak humanitních věd.
Veverka nabízí ovšem nejen syntézu, ale vlastní originální teorii evolučních vrstev, která se týká jak vývoje anorganické přírody, tak života, tak lidské společnosti, tak i celého universa. Vrstvy na sebe navazují, ale každá je zároveň specifická. Přesto je v líčení jejich návaznosti autor schopen nabídnout obraz světa od elementárních částic a kvantové fyziky, až ke vzniku lidské kultury a globální civilizace.
Grygar sumarizuje na konci své předmluvy knihu takto: Pokud se mohu odvážit to posoudit, tak autor ve čtyřech hlavních částech svého impozantního díla (Stratigrafie, Singularita, Dualita, Pluralita) sleduje ústřední myšlenku, kterou si umínil sdělit veřejnosti, totiž že evoluce je svým vlastním tvůrcem. Přiznám se, že po svém počátečním váhání jsem celý rukopis četl jako vzrušující detektivku s otevřeným koncem, protože netuším – a myslím, že ani sám autor –, kdo je pachatelem.
I já jsem knihu četl jako filozoficko-vědeckou detektivku. Coby člověka v podstatě religiózního, kterému při výkladech vzniku a vývoje universa vadí zvratné zájmeno „se“, jenž naznačuje, že „se“ něco děje samo od sebe, což občas slouží k vyloučení vyššího inteligentního záměru z našich úvah o Bytí, mě Veverkova teze, že „evoluce“ je svým vlastním tvůrcem že „se“ takříkajíc děje, iritovala.
Ale pak jsem si uvědomil to, co zmiňuje i Grygar, totiž že Veverka mluví o evoluci, která „se“ děje a je svým vlastním tvůrcem tak, že po přečtení jeho díla si i zarytí ateisté budou nutně klást otázku, kdo je toho všeho vlastně „pachatelem“.
Deník Referendum, 25.4.2013
Šéf BIS Koudelka sílu dezinformací nepodceňuje. Vláda ano
Jsou Piráti směšní, když nechtějí Blažka? Ne. Mluví za část voličů pětikoalice
Poznáte autora a jeho dílo podle první věty a nápovědy?
Fridays for Future a Poslední generace bojují za náš život, za budoucnost
Rajchl Václavák nezaplnil, neplní sliby, vyhasíná. Stádečko mu nejspíš přetáhne Babiš
