Stupňující se konflikt mezi prezidentem Milošem Zemanem a ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem o jmenování (nejen) Livie Klausové, manželky bývalého prezidenta, velvyslankyní na Slovensku , nastoluje znepokojivé otázky, které se týkají výkladu ústavy, pojetí politické kultury a osobnostních rysů obou protagonistů.

Zeman vychází z restriktivního vykladu ústavy, která suše říká, že velvyslance jmenuje prezident , k čemuž je zapotřebí spolupodpisu premiéra nebo jím pověřeného ministra. Při povrchním čtení ústavy by se tak mohlo zdát, že hlavním aktérem v otázce jmenování velvyslanců je prezident.

Ve skutečnosti ale žijeme v parlamentní demokracii, kde má hlavní slovo vláda, nikoliv prezident, takže všechny prezidentovy pravomoci, které vyžadují spolupodpis vlády, mají být chápány jen jako formální. Vláda rozhoduje, prezident už jen formálně stvrzuje.

Jelikož na práci velvyslanců dohlíží ministerstvo zahraničí, které také zajišťuje běžný provoz zahraniční politiky, ustálila se rozumná praxe, že prezident jmenuje velvyslance na návrh ministra zahraničí. Předchozí prezidenti sice občas využili skutečnosti, že je při jmenování velvyslanců nelze ústavně obejít, k tomu, že si po dohodě s ministerstvem prosadili „svého“ velvyslance, ale dělo se tak v zákulisí, diplomaticky, jak se ostatně v zahraniční politice sluší a patří.

Zeman a Schwarzenberg, zřejmě ještě stále pod vlivem nedávného prezidentského souboje,v němž Klausová podpořila s pomocí poněkud nevybíravých prohlášení Zemana, ovšem udělali z této otázky záležitost zcela veřejnou. V ústavně-politickém patu navíc drží jako rukojmí několik dalších kandidátů na velvyslance.

Zeman v posledním kole sporu dokonce naznačil, že by mohl Schwarzenberga obejít a dohodnout se přímo s Nečasem. Ústavně by to bylo v pořádku, jenže, jak varoval Schwarzenberg, znamenalo by to konec vlády. Nečas tak raději deklaroval, že svého ministra nepodtrhne, i když si neodpustil kritiku Schwarzenbergovy hrozby jako „dětinské“.

Skutečností je, že poněkud „dětinsky“ se chovají všichni hlavní aktéři sporu. Pokud spor potrvá, politicky by zdánlivě mohl mít navrch Zeman, který si může počkat na levicovou vládu. Jenže nemá žádnou záruku, že i příští sociálně-demokratický ministr nebo premiér neusoudí, že podřizovat se Hradu není v jejich zájmu, protože by tím dláždili cestu k poloprezidentskému systému, v němž by jejich vláda hrála až druhé housle a ČSSD by se změnila v servisní organizaci prezidenta.

Je také nepravděpodobné, že by se v brzké době našla ústavní většina, která by změnila ústavu tak, aby jasně stanovila rozhodující roli vlády vůči prezidentovi, ač právě takové řešení by mohlo být nejvíce žádoucí, bude-li prezident Zeman pokračovat ve snahách interpretovat ústavu ve svůj prospěch.

V dohledné době tak zůstaneme u systému, v němž ústava i logika koaliční spolupráce hlavním aktérům nedovolují, aby se navzájem obešli. Jediným řešením je dohoda ve stylu něco za něco, přičemž vzájemné osobní animozity by měly jít, i v zájmu mezinárodní pověsti země, stranou.

Právo, 25.4.2013