Budeme-li všudypřítomným prizmatem trhu nahlížet i rozhodnutí Ústavního soudu, jímž potvrdil restituce církevního majetku v celkové výši 134 miliard korun, pak se z církví u nás stávají významné „firmy“. Zejména církev římskokatolická se celkovým objemem majetku zařadí mezi nejbohatší instituce v České republice. Otázkou je, zda to také pomůže náboženství.

Zatímco se mnozí radují, že je učiněno zadost morálce, leckdo by mohl argumentovat, že (znovu)získání tak obrovského majetku vystaví zejména římskokatolickou církev nemalým svodům.

Status církve ve společnosti je dnes mnohem menší, než byl v době po 2. světové válce, kdy byl její majetek postupně konfiskován. Zatímco v roce 1930 se v českých zemích ke katolické církvi hlásilo zhruba 8 miliónů lidí, a i v době vrcholícího stalinismu v roce 1950 dokonce ještě téměř 7 miliónů, podle údajů z posledního sčítání lidu v roce 2011 to byl už jen zhruba milión.

Jinými slovy, náboženská organizace, jejíž společenský význam, počet věřících i kněží jsou dnes podstatně menší, než v době nástupu komunistů k moci, dostane zpět majetek, který kdysi sloužil mnohonásobně většímu provozu. Pravda, leccos z tohoto majetku je dnes v bídném stavu, ale i tak bude jeho správa pro dnes relativně malou církev velkou zkouškou. Není náhodou, že největší náboženské revolty byly v historii spojeny právě s odporem proti korupci v církvi a kupčení.

V ideálním případě církev využije nabytého majetku ke zvýšení počtu věřících a rozšíření své nabídky sociálních služeb, což by mohlo ulevit státu. Bohužel načasování a způsob navrácení obrovského majetku morální kredit církve, který by potřebovala zejména ke své „náboženské“ misi, spíše snižuje.

Příkrý kontrast mezi tím, co za správné považuje většina veřejnosti, která je proti restitucím, a co část politického spektra i justice, byl symbolicky podtržen i tím, že se rozhodnutí Ústavního soudu předčítalo v okamžicích, kdy v zemi stižené ekonomickou krizí o své často mizivé majetky bojovaly s vodním živlem desetitisíce lidí.

Zatímco vláda „vítězně“ oznamovala, že na opravy mnohamiliardových škod uvolní pár set miliónů (a později přidala několik miliard, které ovšem na celkové škody jistě nebudou stačit), ÚS „přiklepl“ církvím pěkných 134 miliard, z toho 59 miliard v podobě náhrad, které se budou v zadlužené zemi splácet, jak jinak, na dluh.

Navíc, ačkoliv restituce přicházejí v době, o níž někteří myslitelé mluví jako o „post-sekulární“ éře, nejen katolická církev, ale i tradiční protestantské církve ztrácejí v moderních společnostech na významu. Mnoho lidí raději hledá víru mimo ně. Zejména archaické rituály, konzervativní postoje, dominace mužů a celibát v katolické církvi se míjejí s představivostí „internetové“ generace.

Nabytý majetek tak stěží povede k většímu rozmachu náboženství v jeho tradičních formách, spíše jen k posílení role církví v české politice, ekonomice a v některých médiích. Ostatně veřejnoprávní média se už nějakou dobu chovají tak, jako by se ke katolictví u nás nehlásila desetina, ale naprostá většina společnosti.

Těžko říct, zda jim jde o víru, nebo spíš o poněkud křečovité uspokojení politické objednávky na vybudování jakési „nové“ národní identity okolo katolictví. Ať tak či onak, negativní pohled veřejnosti na církevní restituce činí tyto snahy spíše kontraproduktivními.

Právo, 5.6.2013