Na adresu stranických politiků směřuje ze strany některých politologů ostrá kritika za to, že schválili přímou volbu prezidenta. Nejspíš prý teď máme našlápnuto k poloprezidentskému systému, když se prezident Miloš Zeman rozhodl jmenovat vládu odborníků, aniž by respektoval vůli stran dosavadní vládní koalice, které chtěly vytvořit vládu na dosavadním koaličním půdorysu.

Co na tom, že všechno, co zatím Zeman dělá, by klidně mohl dělat, i kdyby byl zvolen parlamentem. Jediný rozdíl oproti minulosti spočívá v tom, že se Zeman zaštiťuje svými voliči, kteří ho v prezidentské volbě podpořili.

Přímá volba ale nezměnila prezidentské pravomoci. I role přímo zvoleného prezidenta bude nakonec přesně taková, jakou mu v souladu s ústavou dovolí politické strany.

Někteří odborníci tvrdí, že Zeman porušil pravidla parlamentní demokracie tím, že odmítl jmenovat vládu na dosavadním koaličním půdorysu navzdory tomu, že měla prý potřebnou většinu. Zcela přitom pomíjejí, že poslední volby nevyhrála žádná ze stran, které se o vytvoření vlády znovu pokoušejí.

I u nás se v minulosti vedly vášnivé diskuse o tom, zda prezident v parlamentním systému má zjišťovat, jaká koalice může teoreticky získat pro svou vládu většinu, anebo zda má jednoduše pověřit sestavením vlády předsedu vítězné strany.

Václav Klaus v roce 2006 pověřil sestavením vlády Mirka Topolánka, ač ten žádnou většinu zajištěnu neměl. V jiných případech zase požadoval od případné koalice potřebnou většinu podpisů. V obou případech byl kritizován.

Jinými slovy: neexistuje žádný autoritativní precedent, který by Zemana nutil ke jmenování vlády na půdorysu dosavadní koalice v čele s Miroslavou Němcovou jenom proto, že koalice tvrdí, že má většinu, přičemž žádná ze stran této koalice nevyhrála poslední volby.

Stejně legitimně by mohl o sestavení vlády požádat Bohuslava Sobotku, předsedu vítězné strany z minulých voleb. V čistém parlamentarismu by pak bylo na Sobotkovi, zda sežene pro svoji vládu potřebnou většinu.

Je samozřejmě na pováženou, když prezident výsledky voleb zcela ignoruje, a jmenuje rovnou, při svém prvním pokusu, „odbornickou“ vládu. Ale ústava mu to nezakazuje, stejně jako to nezakazovala prezidentovi zvolenému parlamentem. Parlamentarismu je učiněno zadost tím, že každá nově jmenovaná vláda musí požádat Sněmovnu o vyslovení důvěry.

Prezident by se ocitl na tenkém ledě teprve v okamžiku, pokud by „svoji“ vládu nechal vládnout v demisi libovolně dlouho, aniž by se pokoušel sestavit vládu novou. To už by byl možná důvod pro ústavní žalobu.

Tak či onak, hysterie týkající se údajných pokusů Zemana zavést poloprezidentský systém, je poněkud nadbytečná. Zeman není žádný hlupák. Dobře ví, že jmenováním vlády odborníků bez ohledu na mínění stran, strany nejspíš přiměje k tomu, aby využily svého práva rozpustit Sněmovnu. Předčasné volby, po nichž se dostane k moci plnohodnotná vláda, nejspíš prezidenta odkážou do patřičných mezí.

Zemanovým hlavním důvodem pro jmenování vlády odborníků tak není snaha změnit ústavní systém. Ten zůstává ve vztahu k jeho pravomocem stejný, jako byl u prezidenta voleného nepřímo. Jmenování vlády odborníků má důvody zcela konkrétně ekonomicko-politické.

Chceme-li odpověď na otázku, jaké důvody to mohou být, přestaňme fantazírovat o Zemanově ústavním „puči“ a ptejme se spíš, co důležitého pro Zemana a jeho okolí odbornická vláda může schválit do okamžiku, než ji, třeba v předčasných volbách, nahradí vláda regulérní. Odpovědí leží tam.

Právo, 25.6.2013