V nedávno vydaném českém překladu knihy Konec postkomunismu: Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti vykresluje chorvatský filozof Boris Buden postkomunismus jako politické bezčasí. Je to období po konci komunistických režimů, které nemá sjednocující příběh, protože příběh, který si lidé žijící v bývalých komunistických zemích měli osvojit, je jakási „utopie minulosti“.

To, čeho bychom v postkomunismu měli teoreticky dosáhnout je cosi, co už před pádem komunistických režimů existovalo na Západě v podobě liberální demokracie a tržního hospodářství. Nejen různí teoretici transformace, ale i mezinárodní organizace, jejichž členy se post-komunistické země chtěly nebo chtějí stát, navíc zdůrazňují, že nestačí jen přijmout pravidla hry liberální demokracie a tržního hospodářství. Lidé v postkomunistických zemích prý musí nejprve projít jakousi školou demokracie, a teprve až úspěšně absolvují pomyslnou maturitu, bude možné mluvit o konci postkomunismu.

Buden se tomuto výkladu vzpírá. Postkomunismus chápaný jako škola demokracie pro politicky nezletilé bere podle něj lidem důstojnost, činí je ve srovnání se západními společnostmi nesvéprávnými. Odpírá jim právo dělat skutečnou politiku.

Důstojnost, kterou jim takto chápaný postkomunismus upírá, pak mnozí poněkud perverzně hledají v komunistické minulosti, v níž je možná ponižoval režim odpíráním různých práv a svobod, ale nebyli ponižováni poukazy na postkomunistickou nedospělost. I proto jsme svědky nebývalého probuzení nostalgie po kulturních produktech komunistické éry. Ve sdělovacích prostředcích i jinde kraluje komunistické retro.

Současná situace je podle Budena o to složitější, že navzdory komunistickému režimu ještě existovala před rokem 1989 společnost. Po nástupu neoliberálních reforem byla společnost rozbita, existuje už jen nesourodá masa individuí, které nespojuje žádný sjednocující příběh. Postkomunismus sice podle mnohých formálně skončil, ale není jasné, co jej vlastně nahradilo.

S Budenovými závěry nemusí každý souhlasit, některé jeho premisy pro nás ale mohou být užitečným odrazovým můstkem k úvahám o současném českém společensko-politickém marasmu. Jedním z nejzřetelnějších rysů české současnosti totiž je absence sjednocujícího příběhu, a to jak ve vztahu k budoucnosti, tak ve vztahu k minulosti.

Český postkomunismus měl být podle mnohých relativně krátký, protože země měla na rozdíl od svých sousedů demokratické tradice a ekonomicky byla na konci komunistické éry v relativně dobrém stavu. Někteří politici, jako Václav Klaus, této iluze šikovně využívali. Klaus tak už po několika letech oznámil konec transformace, ačkoliv některé skutečné reformy ještě ani nezačaly, a tvrdil, že hesla o návratu do Evropy jsou nesmyslná, protože v Evropě už jsme.

Jenže tato iluze se zhroutila v ekonomické recesi, kterou Klausova česká transformační cesta zapříčinila v roce 1997, a dostala pak další ránu v politické nestabilitě po pádu Klausovy vlády. Křehký reformní konsensus se rozpadl, politická scéna se od té doby utápí v ostré polarizaci. Boj se vede ze zdánlivě jasných ideologických pozic, ve skutečnosti je ideologie, stejně jako v době pozdní normalizace, jen obsahově prázdný instrument.

Za vyhrocenými politickými konflikty se neskrývají nějaké hluboké sociální nebo dokonce „třídní“ zájmy, ale zájmy neprůhledných skupin stvořených chaotickou privatizací. Česká transformace neporodila „tržní hospodářství“, tak jak ho známe ze zemí, kde se tvořilo kontinuálně po staletí, ale „mafiánský kapitalismus“.

Zatímco zhruba do poloviny 90. let měl český postkomunismus jakýsi sjednocující příběh v podobě rychlého návratu do Evropy a (znovu)vybudování liberální demokracie i tržního hospodářství, v druhé polovině se tento příběh rozpadl. Česká republika sice vstoupila oficiálně v roce 2004 do Evropské unie, přičemž před tím zavedla všechny formální instituční a procedurální náležitosti, které se pojí s liberální demokracií i tržním hospodářstvím, ale přesto narůstala „blbá nálada“.

Zatímco s Budenem lze polemizovat, zda zdrojem této blbé nálady byl a je pocit, že navzdory všemu úsilí nás Západ nadále považuje za nedospělé postkomunistické učně demokracie, lze s ním souhlasit, že jedním ze zdrojů rostoucího rozčarování bylo postupné mizení „společnosti“. To, co ze společnosti ještě po roce 1989 zbylo, třeba jen v podobě aspirací na její smysluplné znovuvytvoření, bylo postupně atomizováno, rozbito ideologií privatizace, která se zdaleka netýkala jen hospodářství, ale v podstatě všeho, co by mohlo být označeno jako „veřejné“.

Soukromými zájmy tak byla rychle zkolonizována většina zárodků obnovujícího se veřejného prostoru. Privatizaci do rukou mocných, často neprůhledných ekonomických zájmů neunikly ani politické strany, které předsedaly ekonomické transformaci. Pospolitost, kterou se nakrátko podařilo vytvořit i v podobě Občanského fóra v euforii po pádu bývalého režimu, se postupně zcela vypařila.

Politolog Petr Drulák ve své nedávno vydané knize Politika nezájmu upozorňuje, že mizení „bratrství“, tedy pospolitosti, je obecným problémem západní civilizace, v níž po pádu bipolárního světa zcela převážil sobecký individualismus. Pokud se nepodaří obnovit rovnováhu mezi svobodou, rovností a bratrstvím, nebo pokud se dokonce nepodaří dát právě bratrství-pospolitosti nový hlubší smysl, úpadek západní civilizace se bude prohlubovat.

Krize pospolitosti a krize společnosti obecně v podobě nástupu atomizovaného individualismu bez vize a sjednocujícího příběhu je v našich podmínkách o to horší, že období transformace nějaký sjednocující příběh nutně potřebovalo. Západní společnosti se mohou v současné krizi opřít o jistou míru setrvačnosti—jak v podobě ještě stále fungujících institucí, tak v podobě rozvinutých občanských společností. Země pokoušející se vykročit z postkomunismu ale potřebují mít alespoň nějakou sjednocující představu, k čemu vlastně směřují.

Jenže nejen brutální ideologie neoliberalismu, povyšující trh a ekonomizující myšlení nad vše ostatní, ale i úpadek národně ukotvené liberální demokracie pod náporem ekonomické globalizace, žádnou vizi nenabízejí. To, co jsme měli „vybudovat“, abychom se stali plnohodnotnými členy demokratického Západu a vykročili tak za postkomunismus, jako by se rozpadalo pod rukama. Nikoliv jen kvůli nedostatku demokratické kultury, která samozřejmě po dvou dekádách budování demokracie v mnoha směrech ještě chybí, ale i kvůli tomu, že se v pomyslné mlze ztrácejí nebo se přímo mění kontury toho, čeho chceme dosáhnout.

České politické elity se ani nějakou vizi nepokoušejí nabízet. Od vstupu do EU nabízejí jen iluzi, že jsme normální demokratickou zemí s vyspělou tržní ekonomikou. Jejich rozhodování se tak scvrklo na technicistní opatření a „reformy“, které ovšem v kontextu nerozvinuté občanské společnosti, absence skutečné veřejnosti, nezažitých praktik i idejí vlády zákona, a politických stran, které ze zákulisí ovládají subjekty „mafiánského kapitalismu“, dávají malý smysl.

V takovém prostředí se jakákoliv „reforma“ má tendenci obracet v parodii sebe sama. Nikdo neví, co je konečným cílem takových změn, pravicoví politici se kromě řečí o „řešení dluhu“ a „plnění kritérií“, a levicoví politici také ještě řečí o potřebě udržet sociální stát, neodváží žádný cíl definovat.

Západní společnosti na tom obecně nejsou, pokud jde o vize, o moc lépe. Jenže, jak už bylo naznačeno, opírají se alespoň o fungující stát a státní správu, mají relativně rozvinuté občanské společnosti, a jejich politické strany, navzdory postupnému usychání, jsou v mnoha případech ještě stále „masové“.

To naše údajně „normální“ demokracie se nemůže pochlubit ani fungujícím státem, ani skutečnou občanskou společností. Dokonce se nemůže chlubit ani skutečným tržním hospodářstvím, protože nemalá část „tržních“ subjektů podniká s pomocí parazitování na státu, tedy za nerovných podmínek. Navíc „trh“ byl u nás primárně stvořen nikoliv zezdola, jako forma občanské společnosti, ale seshora privatizací do rukou podnikavců, spíše než podnikatelů, a odprodejem všeho cennějšího nadnárodním společnostem.

Bohužel u nás nechybí jen sjednocující příběh pro budoucnost, ale česká situace je komplikovaná i nedostatkem shody nad minulostí. Ta se přitom při nedostatku vizí, tedy smysluplného pohybu vpřed, stává opakovaně hlavním bitevním polem o „ideje“.

Je příznačné, že v takové společnosti se nediskutuje nad nějakou strategií, kterou by politické strany a další sociální aktéři nazvali kupříkladu Vize pro Česko 2030, ale vedou se vášnivé politické bitvy o Ústav pro studium totalitních režimů. Předvolební kampaně se u nás opakovaně zvrhávají do bitev o interpretaci těch kterých historických traumat, kupříkladu odsunu sudetských Němců nebo komunistického režimu.
Antikomunismus je ve světle mechanicky opakovaných neoliberálních klišé, která převažují v rétorice pravicových stran, jedinou zdánlivě prožívanou politickou emocí české pravice. Ve skutečnosti je to postoj stejně tak instrumentální, chladně kalkulující, jako většina jiných. Nicméně jelikož má boj o (černobílou) interpretaci komunistické minulosti ještě stále jistý mobilizační efekt, pravice se k němu opakovaně vrací.

Jenže stejně jako chybí nějaký alespoň trochu sjednocující pohled na komunistickou éru, polarizovaný je i pohled na zbytek českých dějin, který se v nejobecnější rovině štěpí podél osy katolictví versus husitství. Jediný do jisté míry sjednocující příběh českých dějin je tak ten o „nesamozřejmém“ národu, který byl opakovaně obětí jiných, ale díky své inteligenci a schopnosti přizpůsobit se nakonec vše přežil.

Potíž s tímto příběhem spočívá v tom, že se opírá o silně mytologizovanou podobu dějin, je to svého druhu politický kýč. Jako takový nenabízí žádná konstruktivní ponaučení pro budoucnost. Naopak, nabízí především nedůvěru ke světu za hranicemi české kotliny, nedůvěru k elitám (které nebyly po většinu času „naše“), a nedůvěru k institucím, politice i vlastnímu státu. Neformuje se tak u nás politická opozice, ale opozice vůči politice, jak trefně poznamenává Václav Bělohradský.

Současná krize českého státu tak není jen dočasná záležitost, kterou se podaří překonat, pokud se například zlepší ekonomická situace. Je to krize identity ve všem možných směrech. Nevíme, kdo jsme byli, nevíme, čím chceme být, nevíme tudíž ani, kdo jsme nyní.

Česko současnosti je stát atomizovaných jedinců bez společnosti a pospolitosti, jejichž falešné manifestace se jen občas probudí k životu v kýčovité podobě po nějakém sportovním úspěchu. Je to stát,v němž stát a společnost skutečně nefungují, protože neexistují fungující instituce a nějaký společný étos.

V jistém slova smyslu je tak současné Česko vlastně ideálním produktem éry globalizace. Je to především množina relativně levných, dostatečně pružných a neremcajících zdrojů pracovní síly, které nadnárodní společnosti, jež v české ekonomice dominují, potřebují. A také množina spotřebitelů, protože jediná „ideologie“, která skutečně v české realitě, prosté jakékoliv „vertikály“, funguje, je konzumerismus všeho druhu.

Listy, číslo 3, 2013