Klausovi sirotci
Nedávné dění okolo možného návratu bývalého prezidenta Václava Klause do stranické politiky se neslo v duchu zábavné divadelní frašky.
Klaus podmínil svůj návrat tím, že by se potůčky zájemců slily do nějaké dravé řeky, přičemž už dopředu vyloučil, že by touto řekou mohla být Občanská demokratická strana, kterou kdysi zakládal. Dotkla se ho rezervovaná vyjádření některých předáků ODS.
Vezmeme-li v úvahu, že Klaus je bývalý prezident, je vskutku na pováženou, jaká bizarní uskupení a politici se snažili z jeho možného návratu do politiky něco vytěžit. Hlavní role se ujala Jana Bobošíková, která je v povědomí veřejnosti zapsána především tím, že pod praporem vášnivého nacionalismu a antievropanství už kandidovala snad do všeho, do čeho lze u nás kandidovat, včetně dvou pokusů stát se prezidentkou země, z toho jednou jako kandidátka KSČM.
Stejně nevalnou pověst měli i politici, kteří začali opouštět ODS, aby prý kandidovali pod Klausovým vedením, třeba Boris Šťastný. S Klausem přímo vyjednával také Mirek Topolánek a údajně i Petr Tluchoř.
Mohutnou podporu vyjadřovali i politici, jako je bývalý pražský primátor, „kolibřík“ Pavel Bém. Zdálo se, že je jen otázkou času, kdy se začnou do zástupu řadit i různí kmotrovští „mazánkové“ a Klausem amnestovaní šíbři.
Zatímco zástup zájemců o Klausův výtah nad pětiprocentní hranici, jejíž překonání je podmínkou vstupu do Sněmovny, byl docela pestrý , klišé o Klausově nepostradatelnosti, zásluhách i schopnostech rehabilitovat skutečnou pravicovou politiku u nás, svou fádní devótností naopak připomínala chvalozpěvy na bývalé tajemníky KSČ.
Co na tom, že podle průzkumů si naprostá většina veřejnosti myslí, a to nejen ve světle jeho skandální amnestie před odchodem z prezidentské funkce, že by se do politiky už neměl vracet.
Jisté je, že bizarní politický zástup, sestávající z nacionalistických politiků a fašizujících aktivistů, jakož i lidí opředených korupčními skandály, byl už dopředu odsouzen k prohře. Klaus je dostatečně chytrý, aby si to včas uvědomil. I proto z projektu vycouval, jakkoliv prý až „po dlouhém a bolestném rozhodování“.
Ze „SUPR klausovců“, jak si pestrá směska lidí účinkující ve frašce pod názvem „Klausův návrat“ už začala pracovně říkat, jsou nyní jen sirotci. Že jejich snaha byla jen takový mediálně vděčný„super pšouk“, nezakryje ani oznámení, že budou pod vedením Bobošíkové kandidovat jako jeden konzervativní blok s názvem Hlavu vzhůru! Klaus je prý podpoří.
Další ujišťují, že se jejich guru jednoho dne určitě do politiky v jejich čele vrátí, ale evidentně ho moc neznají. Zdá se totiž, že hlavním účelem Klausova posledního manévru je dále oslabit „nevděčnou“ ODS. Až bude strana po volbách dostatečně zdecimovaná, bude potřebovat zachránce, a to už před eurovolbami v roce 2014. O tom, že by se Klaus mohl stát volebním lídrem, už mluví dokonce i někteří členové vedení ODS.
Ať tak či onak, jisté je, že pokud Klaus neztratil zbytky soudnosti, byl by takový jeho postup smysluplnější, než kdyby se přímo postavil do čela politického cirkusu po názvem Hlavu vzhůru!, jehož protagonisté vzbuzují u většiny voličů v lepším případě posměch, v horším silný odpor.
Právo, 31.8.2013
Klaus podmínil svůj návrat tím, že by se potůčky zájemců slily do nějaké dravé řeky, přičemž už dopředu vyloučil, že by touto řekou mohla být Občanská demokratická strana, kterou kdysi zakládal. Dotkla se ho rezervovaná vyjádření některých předáků ODS.
Vezmeme-li v úvahu, že Klaus je bývalý prezident, je vskutku na pováženou, jaká bizarní uskupení a politici se snažili z jeho možného návratu do politiky něco vytěžit. Hlavní role se ujala Jana Bobošíková, která je v povědomí veřejnosti zapsána především tím, že pod praporem vášnivého nacionalismu a antievropanství už kandidovala snad do všeho, do čeho lze u nás kandidovat, včetně dvou pokusů stát se prezidentkou země, z toho jednou jako kandidátka KSČM.
Stejně nevalnou pověst měli i politici, kteří začali opouštět ODS, aby prý kandidovali pod Klausovým vedením, třeba Boris Šťastný. S Klausem přímo vyjednával také Mirek Topolánek a údajně i Petr Tluchoř.
Mohutnou podporu vyjadřovali i politici, jako je bývalý pražský primátor, „kolibřík“ Pavel Bém. Zdálo se, že je jen otázkou času, kdy se začnou do zástupu řadit i různí kmotrovští „mazánkové“ a Klausem amnestovaní šíbři.
Zatímco zástup zájemců o Klausův výtah nad pětiprocentní hranici, jejíž překonání je podmínkou vstupu do Sněmovny, byl docela pestrý , klišé o Klausově nepostradatelnosti, zásluhách i schopnostech rehabilitovat skutečnou pravicovou politiku u nás, svou fádní devótností naopak připomínala chvalozpěvy na bývalé tajemníky KSČ.
Co na tom, že podle průzkumů si naprostá většina veřejnosti myslí, a to nejen ve světle jeho skandální amnestie před odchodem z prezidentské funkce, že by se do politiky už neměl vracet.
Jisté je, že bizarní politický zástup, sestávající z nacionalistických politiků a fašizujících aktivistů, jakož i lidí opředených korupčními skandály, byl už dopředu odsouzen k prohře. Klaus je dostatečně chytrý, aby si to včas uvědomil. I proto z projektu vycouval, jakkoliv prý až „po dlouhém a bolestném rozhodování“.
Ze „SUPR klausovců“, jak si pestrá směska lidí účinkující ve frašce pod názvem „Klausův návrat“ už začala pracovně říkat, jsou nyní jen sirotci. Že jejich snaha byla jen takový mediálně vděčný„super pšouk“, nezakryje ani oznámení, že budou pod vedením Bobošíkové kandidovat jako jeden konzervativní blok s názvem Hlavu vzhůru! Klaus je prý podpoří.
Další ujišťují, že se jejich guru jednoho dne určitě do politiky v jejich čele vrátí, ale evidentně ho moc neznají. Zdá se totiž, že hlavním účelem Klausova posledního manévru je dále oslabit „nevděčnou“ ODS. Až bude strana po volbách dostatečně zdecimovaná, bude potřebovat zachránce, a to už před eurovolbami v roce 2014. O tom, že by se Klaus mohl stát volebním lídrem, už mluví dokonce i někteří členové vedení ODS.
Ať tak či onak, jisté je, že pokud Klaus neztratil zbytky soudnosti, byl by takový jeho postup smysluplnější, než kdyby se přímo postavil do čela politického cirkusu po názvem Hlavu vzhůru!, jehož protagonisté vzbuzují u většiny voličů v lepším případě posměch, v horším silný odpor.
Právo, 31.8.2013