Proces oslabování tradičních politických stran i procesů a jejich nahrazování anti-politickými hnutími nebo berlusconizací politiky, popřípadě úřednickými vládami, má několik hlavních příčin. Často se mluví o tom, že globálně fungující trhy a finance činí národní politické reprezentace stále více irelevantními. Převaha globálních trhů také vede k sílící nadvládě peněz nad tradiční politikou, tedy k nejrůznějším formám korupce a oligarchizaci.

Diskutuje se i o privatizaci veřejného prostoru a obecně státu, podporovanými mohutnou neoliberální propagandou. Demokratická politika je přitom proces bytostně veřejný, kterou privatizované strany ničí. Na její úkor se pak neúměrně prosazuje expertní rozum a byrokracie.

Méně se diskutuje o skutečnosti, že v Evropské unii přispívá k posilování anti-politiky i nedokončený proces politické integrace. Demokratický deficit Bruselu se často zveličuje, ale skutečností je, že EU nefunguje opravdu politicky. Rozhodnutí generovaná expertním rozumem a byrokraciemi, přijímaná skrze ne vždy srozumitelný politický proces, pak zpětně ubírají legitimitu už beztak oslabeným politickým reprezentacím na národní úrovni.

Euroskeptici jsou přesvědčení, že by se problém vyřešil návratem k suverénním národním státům, v krajním případě dokonce odchodem z EU, jak nyní navrhuje i český exprezident Václav Klaus. Jenže re-nacionalizace politiky by nijak neřešila nadvládu globálních trhů nad lokálně fungující politikou. Bezmocnost národních politických reprezentací, včetně politických stran, by jen posílila.

Cestou z krize naopak může být důsledná politizace panevropské úrovně politiky. Bankovní nebo fiskální unie jsou už na stole, ale jsou to opatření technokratická, jakkoliv budou mít politické dopady. Naopak ryze politickým krokem by kupříkladu bylo, kdyby ve volbách do europarlamentu nesoutěžily národní strany a straničky, ale panevropské strany. Koalice vedená vítězem voleb by pak hlasováním o důvěře stvrzovala Evropskou komisi, nebo evropskou vládu.

Euroskeptici namítnou, že evropská veřejnost není na takový posun k federalizaci připravená. Jenže pokud se EU neodváží takových a dalších kroků vpřed, nevzniknou na evropské úrovni politické instituce se skutečnou demokratickou legitimitou, které by mohly efektivně regulovat nadnárodně fungující trh a finance, což jen povede k další postupné decimaci národních politik a vzniku nových forem anti-politiky. Jinými slovy, proces integrace je třeba dokončit i na politické úrovni, jinak bude „nepolitický“ Brusel jen dál posilovat virus anti-politiky v národních státech.

Zda EU konečně vykročí směrem k politické unii, bude v příštích měsících hodně záležet na tom, jestli německá kancléřka Angela Merkelová, posílená volebním vítězstvím i pravděpodobnou velkou koalicí s proevropskými sociálními demokraty, dokáže překročit svůj stín a posunout se od opatrnického přešlapování k vizionářské politice, kterou kdysi razil její předchůdce Helmut Kohl.

Bohužel se zatím nezdá, že pozitivní roli v tomto procesu by mohli sehrát třeba český prezident Miloš Zeman nebo příští česká vláda. Kromě symbolického vztyčení evropské vlajky na Hradě nepodpořil prezident zatím svoje údajné eurofederalistické názory žádnou vizí a návrhy. A ačkoliv v předvolebních průzkumech dominují proevropské strany, jejich lídři svoje „evropanství“ definují spíše defenzivně. Vizemi bohužel rozhodně neoplývají. Pokud tedy EU vykročí směrem k politické unii, budou Češi nejspíš zase jen přihlížet.

Právo, 19.10.2013