Co se dá říct střízlivě o ANO
Jedni varují, že hnutí ANO miliardáře Andreje Babiše je nečitelný populistický subjekt, druzí tvrdí, že jsou útoky na něj nespravedlivé. Co tedy vlastně o ANO a podobných hnutí víme s určitou mírou jistoty?
Víme kupříkladu, že ANO je především projekt jednoho velmi bohatého muže. I proto se v něm těžko hledají více méně transparentní mechanismy rozhodování a jasné vnitrostranické struktury. Případný odchod vůdce a majitele hnutí v jedné osobě nepřežije ani o den.
Podle některých komentátorů je velmi nespravedlivé přirovnávat ANO k Věcem veřejným. Těžko ovšem vysvětlují proč, snad kromě toho, že se Babiš obklopil zajímavějšími osobnostmi než vůdce a majitel Věcí veřejných Vít Bárta.
ANO a VV naopak spojuje, že takové subjekty velmi těžko drží pohromadě. A to zejména proto, že případné budoucí poslance a další politiky hnutí nespojuje jasně sdílená identita, popřípadě roky společné stranické práce, ale především peníze vůdce.
Ti, co se „vyvezou po zádech“ vůdce-mecenáše do vysoké politiky, mohou mít už den po volbách jiné plány. Bárta se snažil udržet loajalitu ústavně problematickými hrozbami pokut za přeběhlictví a finančními pobídkami pro udržení potřebné loajality. Soudy pak řešily, zda šlo o korupci.
Hodně záleží na konkrétním volebním výsledku, protože podobná hnutí si kladou velké cíle. ANO chce v podstatě změnit celou českou politiku, v níž je podle Babiše skoro všechno špatně.
Jenže takový „revoluční“ program lze uskutečňovat pouze za předpokladu, že hnutí zvítězí. Je-li jen v pozici středně velké strany, musí dělat kompromisy, které jeho radikální program kompromitují. Jde-li do opozice, nevydrží obvykle celé volební období pohromadě. Už proto, že nikdo neví, jakého jiného koníčka může vůdce-mecenáš za čtyři roky mít.
Silvio Berlusconi kdysi uspěl, protože hned v prvních volbách, v roce 1994, byl schopen přivést svoje hnutí Forza Italia k vítězství a neštítil se pak vládnout v koalici s post-fašisty. Naopak hnutí Team Stronach miliardáře Franka Stronacha získalo v nedávným rakouských volbách jen přes pět procent hlasů a začalo se okamžitě rozpadat, protože malá opoziční strana jen těžko může uskutečňovat absolutistické cíle.
Miliardáři navíc mohou jen těžko fungovat jako běžní členové vlády. Mohou ji jen vést, anebo se v hlasité opozici připravovat na její převzetí.
Babiš to má o to těžší, že se ANO definuje jako antipolitické hnutí, které se ohání hesly „nejsme jako politici“. Hnutí Forza Italia bylo sice organizačně amorfní, ale nebylo založeno na popření tradiční politiky. Chtělo prosazovat liberálně demokratické pojetí života a společnosti skrze stranickou politiku.
Pokud se ANO ve volbách přiblíží k hranici patnácti procent, je jisté, že se navzdory útokům na něj stane žádanou politickou nevěstou napravo i nalevo od politického středu. Jisté ovšem také je, že nás v případě jeho účasti ve vládní koalici čeká nestabilita, a že srovnání s koaličním chováním i pozdějším osudem VV je bohužel naprosto případné.
Právo, 21.10.2013
Víme kupříkladu, že ANO je především projekt jednoho velmi bohatého muže. I proto se v něm těžko hledají více méně transparentní mechanismy rozhodování a jasné vnitrostranické struktury. Případný odchod vůdce a majitele hnutí v jedné osobě nepřežije ani o den.
Podle některých komentátorů je velmi nespravedlivé přirovnávat ANO k Věcem veřejným. Těžko ovšem vysvětlují proč, snad kromě toho, že se Babiš obklopil zajímavějšími osobnostmi než vůdce a majitel Věcí veřejných Vít Bárta.
ANO a VV naopak spojuje, že takové subjekty velmi těžko drží pohromadě. A to zejména proto, že případné budoucí poslance a další politiky hnutí nespojuje jasně sdílená identita, popřípadě roky společné stranické práce, ale především peníze vůdce.
Ti, co se „vyvezou po zádech“ vůdce-mecenáše do vysoké politiky, mohou mít už den po volbách jiné plány. Bárta se snažil udržet loajalitu ústavně problematickými hrozbami pokut za přeběhlictví a finančními pobídkami pro udržení potřebné loajality. Soudy pak řešily, zda šlo o korupci.
Hodně záleží na konkrétním volebním výsledku, protože podobná hnutí si kladou velké cíle. ANO chce v podstatě změnit celou českou politiku, v níž je podle Babiše skoro všechno špatně.
Jenže takový „revoluční“ program lze uskutečňovat pouze za předpokladu, že hnutí zvítězí. Je-li jen v pozici středně velké strany, musí dělat kompromisy, které jeho radikální program kompromitují. Jde-li do opozice, nevydrží obvykle celé volební období pohromadě. Už proto, že nikdo neví, jakého jiného koníčka může vůdce-mecenáš za čtyři roky mít.
Silvio Berlusconi kdysi uspěl, protože hned v prvních volbách, v roce 1994, byl schopen přivést svoje hnutí Forza Italia k vítězství a neštítil se pak vládnout v koalici s post-fašisty. Naopak hnutí Team Stronach miliardáře Franka Stronacha získalo v nedávným rakouských volbách jen přes pět procent hlasů a začalo se okamžitě rozpadat, protože malá opoziční strana jen těžko může uskutečňovat absolutistické cíle.
Miliardáři navíc mohou jen těžko fungovat jako běžní členové vlády. Mohou ji jen vést, anebo se v hlasité opozici připravovat na její převzetí.
Babiš to má o to těžší, že se ANO definuje jako antipolitické hnutí, které se ohání hesly „nejsme jako politici“. Hnutí Forza Italia bylo sice organizačně amorfní, ale nebylo založeno na popření tradiční politiky. Chtělo prosazovat liberálně demokratické pojetí života a společnosti skrze stranickou politiku.
Pokud se ANO ve volbách přiblíží k hranici patnácti procent, je jisté, že se navzdory útokům na něj stane žádanou politickou nevěstou napravo i nalevo od politického středu. Jisté ovšem také je, že nás v případě jeho účasti ve vládní koalici čeká nestabilita, a že srovnání s koaličním chováním i pozdějším osudem VV je bohužel naprosto případné.
Právo, 21.10.2013