Okolo profesora Tomáše Halíka-kněze, náboženského filozofa a jednoho z nejznámějších českých veřejných intelektuálů—se rozhořel spor, který je zajímavý především pro svoji absurditu. Shrneme-li, jistý doktorand, jehož konspirační teorie Halík kritizoval, napsal Radě pro výzkum, vývoj a inovace, že Filozofická fakulta UK, kde Halík přednáší, neprávem přihlásila 14 Halíkových děl do centrálního registru, který slouží k rozdělování peněz na podporu výzkumu. Halíkova díla nejsou prý dostatečně „vědecká“.

Premiér Jiří Rusnok, který je z titulu své funkce předsedou zmíněné Rady, stěžovateli odepsal, že výsledky Halíkovy práce budou z registru odstraněny. To vyvolalo v části odborné obce pobouření. I proto, že na takové rozhodnutí má právo pouze Rada. Premiér pak přes svou mluvčí vzkázal, že ho odborná veřejnost špatně pochopila, a že skutečně rozhodne až Rada. Ukázalo se ovšem, že odstranění Halíkových děl z registru mezitím odhlasovala Komise pro společenské a humanitní vědy, která je poradním orgánem rady.

Celé to připomíná nedávný trapný incident, v němž Vědecká rada UK nedoporučila, aby italský sémiolog, filosof a spisovatel Umberto Eco obdržel od univerzity čestný doktorát, protože se jí jeho dílo nejevilo jako dostatečně vědecké. Anebo dřívější incident, v němž ekonom Tomáš Sedláček neuspěl napoprvé při obhajobě doktorátu, protože ani jeho práce prý nebyla dostatečně vědecká. Co na tom, že se rozšířená knižní podoba této myšlenkově provokativní práce stala pod jménem Ekonomie dobra a zla českým i zahraničním bestsellerem, jakož i nositelem mnoha mezinárodních ocenění.

To samé platí o Halíkovi. Jeho údajně nevědecká díla sbírají mezinárodní ocenění a jsou překládána do světových jazyků. Slouží jako učební materiály na univerzitách o poznání prestižnějších, než je ta, která odmítla udělit doktorát Ecovi.

Potíž je v tom, že „vědeckost“ děl ve společenských a humanitních vědách je kritérium značně ošidné. Napsat práci či knihu, která nepřinese jedinou originální myšlenku, ale má potřebný poznámkový aparát, jmenný rejstřík, či citace, dokáže leckdo. Být autorem díla, které svými neotřelými myšlenkami provokuje nebo alespoň nabízí nové souvislosti, a je známé za hranicemi země, vyžaduje kromě rutiny i intelektuální originalitu.

Jisté je, že členy různých komisí, kteří vynikají především schopností navigovat v akademickém provozu a méně už originalitou, lidé jako Halík provokují. Kdyby bylo na nich, neměli by zřejmě šanci dostat se do našeho „vědeckého“ registru autoři jako jsou Jung, Nietzsche, Kierkegaard, Freud a mnozí další myslitelé, kteří psali řadu svých děl ve formě esejů. Ostrouhala by i leckterá kniha Tomáše Masaryka nebo Jana Patočky.

Bohužel případ Halík, jak to v Česku bývá, nelze odpreparovat ani od politických reálií. To, že žádosti na vyřazení Halíkových knih z registru vědeckých děl tak překvapivě rychle vyhověl premiér Rusnok, ač se později opravil, se jen těžko odděluje od skutečnosti, že Halík patří k významným kritikům prezidenta Zemana, jehož je Rusnok pravou rukou. Ano, toho prezidenta, který před časem odmítl předat profesorskou hodnost jinému svému kritikovi, Martinu Putnovi.

I kdyby ale v kauze Halík přece jen nehrály roli politické motivy, pro Česko jistě není dobrým vysvědčením, že autora tohoto textu se na kauzu Halík dotázalo hned několik zahraničních novinářů s automatickým předpokladem, že se jedná nikoliv jen o další trapný projev českého akademického Kocourkova s jeho dotační a grantovou džunglí, ale o nepřímé vyřizování politických účtů.

Právo, 26.11.2013