Diskuze o tom, zda lídr hnutí ANO Andrej Babiš potřebuje lustrační osvědčení k výkonu ministerské funkce, je jen dalším příkladem pokrytectví, do něhož náš veřejný diskurz opakovaně zabředává proto, že jsme se po roce 1989 nedokázali čelem postavit k minulosti.

I lustrace byly bohužel konstruovány spíše jako pohodlný útěk společenské většiny před minulostí, než jako autentické vyrovnání s ní. Byl to falešný nástroj morálního vyvinění, protože kolektivně potrestal jednu společenskou skupinu coby hlavního viníka z dob bývalého režimu.

V případě spolupracovníků bývalé StB byla příslušnost k této skupině „potrestaných“ přitom v v zákoně definována nikoliv podle skutečné míry zavinění, ale prostě tak, že byl člověk jako spolupracovník evidován. Stejným způsobem tak byli potrestáni ti, kdo byli skutečnými aktivními agenty, tak ti, kteří byli ke spolupráci třeba donuceni právě výše zmíněnými agenty. Ti, jejichž jména nebyla v seznamech, mohli tvrdit, že si s režimem nezadali.

I kvůli této pokrytecké morálce mnozí odborníci argumentovali, že s režimem, který vyžadoval „kolaboraci“ na mnoha různých úrovních, by bylo lepší se vyrovnat s pomocí veřejných diskusí a „komisí pravdy“, jichž využili třeba v Jižní Africe.

Lustrační zákon bylo možné do jisté míry obhájit jako revoluční opatření, chránící nové demokratické zřízení. „Dočasnost“, která trvá 22 let, je ovšem nesmysl. Proti komu a čemu nás lustrační zákon chrání dnes?

Nejrůznější kmotři, tuneláři, lidé s pochybnými miliardami ve švýcarských bankách a další šíbři polistopadového režimu mají většinou „lustrák“ čistý jako lilium. Navíc ho k ničemu nepotřebují. Je směšné, když část politické třídy s klidem přijímá, že je údajný bývalý spolupracovník StB „jen“ vlivným miliardářem a mediálním magnátem, ale protestuje, když má být ministrem.

Jelikož není zcela jasné, zda požadavek na lustrační osvědčení pro ministry vyplývá ze zákona, je dalším pokrytectvím, když právě v této otázce se prezident Zeman hodlá držet „idiotských“ zvyklostí. Mimochodem tentýž Zeman, kterého politicky stvořil bývalý funkcionář KSČ Miroslav Šlouf.

Používat takové lidi jako „lobbisty“ či poradce, nebo dovolit lidem, kteří evidentně spolupracovali s StB, aby se stali významnými podnikateli, je v České republice v pořádku. Zato jmenovat ministrem 24 let po pádu komunismu někoho, jehož aktivní spolupráci s StB je těžké prokázat, prý nejde.

K tradičnímu českému pokrytectví v této otázce patří i ustaraná vyjádření stran bývalé vládní pravice, že by kupříkladu v Německu nebylo možné, aby se bývalý agent gestapa stal ministrem. Takové srovnání je hrubě urážlivé. Babiš byl v nejhorším případě informátorem pozdně normalizační ekonomické rozvědky, nikoliv aktivním agentem tajné policie někdy v 50. letech, kterou by snad s gestapem šlo srovnat. Kdo ten rozdíl nevidí, nemá o vyrovnání s minulostí co diskutovat.

Je příznačné, že právě moralizující pravice, která se uchyluje k takovým nehorázným srovnáním, velkou měrou napomohla k tomu, že dodnes nemáme zákon o státní službě, který by jasně stanovil kritéria profesní a morální bezúhonnosti, a učinil z lustračního zákona nepotřebnou veteš.

Přitom zejména ODS dojela politicky na to, že se nechala ovládat lidmi, kteří by sice byli zřejmě schopni předložit bezvadná lustrační osvědčení, takže je nikdo nemohl srovnávat s gestapem, ale jejichž „podnikatelské“ praktiky by byly „chloubou“ každé mafie. Ve srovnání s těmito lidmi se Babiš jeví učiněný vzor podnikatelské a lidské korektnost—a to dokonce i v případě, že by se ukázalo, že spolupracovníkem bývalé ekonomické rozvědky opravdu byl.

Právo, 27.11.2013