V roce 2013 se česká politika propadla do prozatím nejhlubšího bodu své už řadu let pokračující krize. Pozvolný rozpad neduživého stranického systému, který byl stvořen v 90. letech, jsme mohli pozorovat už delší dobu, ale v letošním roce ho akcelerovalo několik zásadních událostí.

Tou nejdůležitější byla přímá volba prezidenta, která proti churavějícímu stranickému systému postavila v osobě Miloše Zemana nové centrum moci, opírající se o vlastní mandát od lidu. Další důležitou událostí bylo tragikomické „vyvrcholení“ tříletého (ne)vládnutí pravicové koalice pod vedením Petra Nečase.

Nečasova vláda, pronásledovaná korupčními skandály, padla přitom symbolicky v důsledku masivního policejného zásahu. Byl to vskutku případný konec jedné éry české politiky, protože pro velkou část společnosti byl jen dalším důkazem zkorumpovanosti hlavního proudu politiky.

Otevřela se tak cesta pro nástup antipolitiky v podobě nových hnutí, která založila v podstatě celý svůj program na odmítání nejen dosavadní stranické politiky, ale de facto politiky jako takové. Antipolitiku svého druhu ovšem praktikoval i prezident Zeman, který se krizi rozhodl řešit „odbornickou“ vládou.

Vedle nástupu antipolitických hnutí a odbornické vlády prezidenta, jmenované v rozporu s dosavadními zvyklostmi parlamentní demokracie, ke krizi přispěl i masivní propad české pravice., zejména občanských demokratů coby dlouholeté kotvy české pravice. Zkáza tradičního stranického systému pak byla dokonána, když Zemanovi spojenci dokázali před volbami vnitřně oslabit i poslední velkou demokratickou stranu—sociální demokracii.

Masivní policejní akce, která vedla k pádu Nečasovy vlády, navíc nijak neobnovila důvěru ve fungování nejen orgánů činných v trestním řízení, ale českého státu obecně. Ten se potácí v hluboké krizi mnohovrstevné nefunkčnosti ještě více než politika.

Krizí je zasažena i ekonomika, přičemž důvěru ztratila po úmyslné devalvaci koruny i tradiční bašta důvěryhodnosti--Česká národní banka. V neposlední řadě pak důvěru poztrácely i některé dosavadní pilíře mediálního světa u nás, které si koupili čeští oligarchové--někteří s politickými ambicemi.

Na prahu roku 2014 tak stojíme v bodě možného zásadního zlomu. Na jedné straně byla Česká republika v posledních 24 letech přetvořena v zemi s jakž takž fungujícím demokratickým zřízením, právním státem a tržním hospodářstvím. Na straně druhé téměř všechny instituce, které tyto změny nesly, jsou v hluboké krizi.

Příští měsíce tak budou pro další vývoj u nás osudové. Optimistický scénář lze založit na tom, že předčasné volby sice byly vítězstvím antipolitických hnutí, ale zároveň všechny politické subjekty, nichž se rodí nová vláda, mají jako svoji nejvyšší prioritu „fungující“ stát. Ve srovnání s velkohubými sliby zásadních reforem vlád minulých je to zdánlivě skromný cíl. Pokud by se ho ale podařilo z větší části naplnit, byl by to možná nejvýznamnější posun vpřed od reforem na začátku 90. let a vstupu do Evropské unie.

Bohužel ale také reálně hrozí, že se pod politickým dnem roku 2013, z něhož se už zdánlivě můžeme jen odrazit vzhůru, otevře skutečná propast, do níž se může zhroutit celý polistopadový režim--s jeho výdobytky i selháními. Na nové vládě i prezidentovi tak leží obrovská odpovědnost: buď mohou, i s pomocí EU, opravit porouchaný systém, anebo mohou nastartovat jeho definitivní rozpad, s možná velmi závažnými důsledky.

Právo, 28.12.2013