Odbornická politika je protimluv
V České republice se vede podivný spor, zda vládnout mají odborníci nebo politici. Zažehlo ho nejen jmenování tzv. vlády odborníků prezidentem Zemanem bez hledání poslanecké podpory, ale živí ho také prezidentova varování, že nemusí jmenovat na návrh premiéra některé ministry, pokud nebudou mít dostatečnou odbornost.
Odborníky, spíše prý než politiky, nabízí do vlády i hnutí ANO, které o sobě mluví jako o alternativě ke stranické politice.
Ve skutečnosti v žádné normální demokracii není vláda pouhou institucí státní správy, ale je především politickým tělesem. Z dobrých důvodů není ustavována na základě výběrového řízení, zohledňujícího kritéria odbornosti, ale jako výsostné politikum zrcadlící výsledky voleb.
Má vznikat na základě politických jednání, nikoliv jako manifestace expertního rozumu. Ministři jsou v prvé řadě politici reprezentující specifické politické subjekty, jejichž hlavním úkolem není odborný, ale politický management. K němu patří vyvažování různých zájmů v rámci vlády i koalice, vztahy s opozicí, politická jednání o rozpočtu pro svěřený resort, reprezentování, nebo vztahy s parlamentní komorou, která vládu kontroluje.
Odborná agenda patří aparátu ministerstva, který v dobře fungujících demokraciích většinou vede státní tajemník. Ministr má za úkol tuto agendu obecně definovat, politicky obhajovat i prosazovat, nikoliv se tvářit, že je expertem. Hlavní ministrovou „odborností“ by měla být politika.
Když tedy hnutí ANO tvrdí, že ho budou reprezentovat v ministerských funkcích odborníci, zapomíná nám sdělit, že jejich hlavní náplní nakonec bude stejně politika. A když prezident požaduje od ministrů odbornost, podle jakých kritérií chce takovou odbornost posuzovat a proč má právě on být arbitrem? Ústava neříká nic o tom, že by prezident měl být nejvyšším odborníkem na odborníky.
Vládnutí „odbornického“ kabinetu Jiřího Rusnoka, které se nyní chýlí ke konci, ukázalo deficity takové vlády v plné nahotě. Svoji legitimitu odvozovala pouze od ústavně neodpovědného prezidenta, nikoliv od nějaké politické většiny.
I kdyby byl vládou připravený státní rozpočet, což je mimochodem vždy především bytostně politický dokument, z odborného učiněný zázrak, k jeho schválení mohlo nakonec dojít jen tak, že si ho na základě pragmatického politického kalkulu politická většina vzešlá z předčasných voleb osvojila.
Tatáž většina by nyní měla přesvědčit prezidenta, že oněch zhruba 2,7 miliónů „jeho“ voličů, kterými se ohání, mu svými hlasy v prezidentské volbě dalo mandát jen k výkonu jeho ústavních funkcí, v souladu s pravidly parlamentní demokracie. Nikoliv k suplování role politických stran, „dobrovolnému“ zbavování se některých kompetencí nebo naopak iniciativnímu přibírání jiných, jako je dohlížení na údajnou odbornost ministrů.
Ať tak či onak, je každopádně nejvyšší čas, aby prezident a některé nové politické subjekty přestali veřejnosti, zklamané dosavadní stranickou politikou u nás, vnucovat představu, že se správa země zlepší, když z ní „odborníci“ vyženou politiku. Navíc nám zamlčují, že politikou svého druhu je i jejich vzývání odbornosti, za nímž se mohou skrývat zcela netransparentní zájmy.
Právo, 4.1.2014
Odborníky, spíše prý než politiky, nabízí do vlády i hnutí ANO, které o sobě mluví jako o alternativě ke stranické politice.
Ve skutečnosti v žádné normální demokracii není vláda pouhou institucí státní správy, ale je především politickým tělesem. Z dobrých důvodů není ustavována na základě výběrového řízení, zohledňujícího kritéria odbornosti, ale jako výsostné politikum zrcadlící výsledky voleb.
Má vznikat na základě politických jednání, nikoliv jako manifestace expertního rozumu. Ministři jsou v prvé řadě politici reprezentující specifické politické subjekty, jejichž hlavním úkolem není odborný, ale politický management. K němu patří vyvažování různých zájmů v rámci vlády i koalice, vztahy s opozicí, politická jednání o rozpočtu pro svěřený resort, reprezentování, nebo vztahy s parlamentní komorou, která vládu kontroluje.
Odborná agenda patří aparátu ministerstva, který v dobře fungujících demokraciích většinou vede státní tajemník. Ministr má za úkol tuto agendu obecně definovat, politicky obhajovat i prosazovat, nikoliv se tvářit, že je expertem. Hlavní ministrovou „odborností“ by měla být politika.
Když tedy hnutí ANO tvrdí, že ho budou reprezentovat v ministerských funkcích odborníci, zapomíná nám sdělit, že jejich hlavní náplní nakonec bude stejně politika. A když prezident požaduje od ministrů odbornost, podle jakých kritérií chce takovou odbornost posuzovat a proč má právě on být arbitrem? Ústava neříká nic o tom, že by prezident měl být nejvyšším odborníkem na odborníky.
Vládnutí „odbornického“ kabinetu Jiřího Rusnoka, které se nyní chýlí ke konci, ukázalo deficity takové vlády v plné nahotě. Svoji legitimitu odvozovala pouze od ústavně neodpovědného prezidenta, nikoliv od nějaké politické většiny.
I kdyby byl vládou připravený státní rozpočet, což je mimochodem vždy především bytostně politický dokument, z odborného učiněný zázrak, k jeho schválení mohlo nakonec dojít jen tak, že si ho na základě pragmatického politického kalkulu politická většina vzešlá z předčasných voleb osvojila.
Tatáž většina by nyní měla přesvědčit prezidenta, že oněch zhruba 2,7 miliónů „jeho“ voličů, kterými se ohání, mu svými hlasy v prezidentské volbě dalo mandát jen k výkonu jeho ústavních funkcí, v souladu s pravidly parlamentní demokracie. Nikoliv k suplování role politických stran, „dobrovolnému“ zbavování se některých kompetencí nebo naopak iniciativnímu přibírání jiných, jako je dohlížení na údajnou odbornost ministrů.
Ať tak či onak, je každopádně nejvyšší čas, aby prezident a některé nové politické subjekty přestali veřejnosti, zklamané dosavadní stranickou politikou u nás, vnucovat představu, že se správa země zlepší, když z ní „odborníci“ vyženou politiku. Navíc nám zamlčují, že politikou svého druhu je i jejich vzývání odbornosti, za nímž se mohou skrývat zcela netransparentní zájmy.
Právo, 4.1.2014