Dosavadní historie české demokracie nabízí jeden zajímavý paradox: politické strany, které jsou veřejností viděny jako příliš blízké prezidentovi, obvykle špatně dopadnou. Netýká se to přitom jen stran přímo „prezidentských“, nebo stran, které prezidenti podpořili ve volbách, ale i vládních stran, které měly k prezidentům blízko.

Jako paradoxní lze tento politický úkaz vnímat proto, že prezidenti jsou u nás populární, a zdálo by se tedy, že strany prezidenty protěžované, nebo s prezidenty spolupracující, z toho budou těžit. Opak je pravdou, což se týkalo už první republiky.

V období po roce 1989 skončily neslavně jak Unie svobody, tak Strana zelených, s nimiž otevřeně sympatizoval prezident Václav Havel. Ještě hůře dopadly protievropské strany, které podporoval Václav Klaus, kupříkladu Svobodní nebo Hlavu vzhůru. Podobné volební fiasko zakusila Strana práv občanů—zemanovci, kterou podpořil Miloš Zeman.

Tím ale výčet prezidentských polibků smrti nekončí. Špatně totiž dopadly i strany, které se domnívaly, že přechytračí svoje koaliční partnery tím, že si vybudují nadstandardní vztahy s prezidentem.

Na tuto kartu vsadil v roce 2010 faktický šéf Věcí veřejných Vít Bárta. Od pádu do politické nicoty véčkaře nakonec nezachránila ani prohlášení Klause, že je Josef Dobeš nejlepším minstrem školství od roku 1989, či jeho nevyhovění žádosti premiéra Nečase v dubnu 2011 odvolat z vlády Dobeše a ministra vnitra za VV Radka Johna.

Na svůj ambivalentní vztah s Klausem doplatila i ODS. Ačkoliv se Klaus postupně od strany distancoval, zůstalo v ní silné proklausovské křídlo, a ani Hradem těžce zkoušení předsedové strany Mirek Topolánek a Nečas se nedokázali od Klause jasně odstřihnout. Jeho spojenci v ODS nakonec pomohli k pádům Topolánkovy i Nečasovy vlády. Zatím historicky nejsilnější „prezidentská“ strana u nás nyní balancuje na kraji politické nicoty.

ČSSD se málem vydala stejným směrem. Od smrtícího objetí prezidenta v podobě prezidentské strany ji zachránil nakonec jen zpackaný puč Zemanových spojenců ve straně. Předseda Bohuslav Sobotka a jeho spojenci využili situace k vykormidlování strany z hradních vod i z bažin servilního vzývání otce-zakladatele, což ODS za Klause nikdy plně nezvládla.

ČSSD tak dnes není stranou, která by se musela obávat, že ji prezidentova přízeň zadusí stejně jako předchozí prezidentovy favoritky. Sobotka je viděn jako Zemanův sebevědomý protivník, což je pro stranu jen dobře.

S prohradní chytristikou koketuje momentálně nejvíc hnutí ANO, jehož šéf Andrej Babiš zatím, zdá se, plně nepochopil, že v české politice má budoucnost jen v případě, že uspěje vláda, do níž jeho hnutí směřuje. Pokud naopak bude ve spolupráci s Hradem proti koaličním partnerům taktizovat a z případného pádu vlády ve spolupráci se Zemanem bude chtít nějak profitovat, dopadne stejně jako Vít Bárta.

Právo, 16.1.2014