Z lamentování nad současným stavem globální ekonomiky bychom mohli nabýt dojmu, že svět jako celek chudne.

Mluví se o rostoucích rozdílech mezi Severem a Jihem, masové chudobě v rozvojových zemích nebo třeba o tom, že i v západních zemích se na hranici chudoby ocitá stále více lidí, kteří dříve patřili ke středním třídám. V Evropě jsme svědky rostoucího zadlužení a nezaměstnanosti.

Ve skutečnosti svět jako celek neustále bohatne. Růst světového hrubého produktu v posledních desetiletích se zastavil pouze těsně po krizi v roce 2008. Od té doby roste zhruba o tři až čtyři procenta ročně.

Od roku 2005, kdy byl světový hrubý produkt odhadován na 43 biliónů amerických dolarů, narostl na 72 biliónů dolarů v roce 2012. Pokud bychom tuto sumu počítali s pomocí parity kupní síly, pak to bylo 82 biliónů dolarů, tedy zhruba 12 tisíc dolarů na hlavu.

Je-li svět jako celek stále bohatší, je se třeba ptát, odkud se bere pocit, že máme co do činění s krizí. Odpověď zní, že jde o selhání politiky na globální úrovni, protože ta není schopná zajistit rozumnější distribucí bohatství. Zatímco finance a trhy globálně fungují, politika nikoliv.

Jen proto je možné, že podle nedávných zpráv v médiích vlastní 85 nejbohatších lidí světa polovinu majetku celé planety. Organizace Tax Justice Network zase vydala zprávu, že až 33 biliónů dolarů je celosvětově uklizeno v daňových rájích, kam byly odkloněny ve snaze vyhnout se vyššímu zdanění – tedy vlastně spravedlivější distribuci bohatství.

Globálně fungující trh si postupně vynucuje jakousi redistribuci bohatství směrem od vyspělých ekonomik k rozvojovému světu, který roste rychleji. Jenže ani bohatnutí dříve chudých ekonomik na úkor vyspělých zemí není provázeno úměrně velkým ubýváním chudoby. Rostou v nich sice střední třídy, ale i tam vlastní ti nejbohatší majetky často větší, než je celkový majetek desítek miliónů lidí chudých.

Právě údaj, že HDP v přepočtu na hlavu činí zhruba 12 tisíc dolarů, ukazuje, do jaké míry je problém chudoby politický. V takto bohatém světě by jen při trochu efektivnějším přerozdělování v globálním měřítku a zamezení masových daňových úniků s pomocí daňových rájů nemohlo docházet k tomu, že miliardy lidí žijí o pár dolarech měsíčně.

Politickým selháním je nepochybně i skutečnost, že dokonce ani ekonomicky vyspělé země, v nichž HDP na hlavu několikanásobně převyšuje zmíněnou částku 12 tisíc dolarů, nedokážou zajistit, aby se v nich s pomocí lepšího přerozdělování zbytečně neocitaly milióny lidí v chudobě.

V tomto kontextu lze jen souhlasit s prezidentem Milošem Zemanem, který k nelibosti českých neoliberálů tvrdošíjně opakuje, že nejlepším z možných modelů společenského uspořádání, i pro nás, je ten skandinávský, který je na vysoké míře přerozdělování založen, přičemž toto přerozdělování nejen nezadusilo trh, ale naopak učinilo tyto země odolnějšími vůči ekonomickým krizím.

Mluvíme-li o efektivnějším přerozdělování, je jasné, že realistická ani žádoucí není nějaká absolutní rovnost. Ta se dá vynutit jen s pomocí absolutních prostředků a jde, jak víme z vlastní minulosti, proti lidské přirozenosti.

Zároveň je ale zřejmé, že v relativně bohatém světě neexistuje žádný rozumný důvod pro propastné rozdíly v bohatství států i jednotlivců. Ty jsou možné jen proto, že politika je na nejrůznějších úrovních ve vleku „neviditelné ruky trhu“, jehož organickou součástí vždy byla a je chamtivost.

Ačkoliv je svět stále bohatší, může se tak paradoxně stát, že současný světový řád zkolabuje, protože se rozdíly mezi bohatými a chudými na všemožných úrovních stanou neúnosnými.
Nejen proto, že politika, ovládaná penězi a na rozdíl od globálního kapitálu fungující zatím převážně jen na národní úrovni, je nedokáže a nechce řešit, ale i proto, že moderní, globálně fungující komunikační prostředky nejen stále více činí propastné rozdíly viditelnými, ale mají také v podobě sociálních sítí schopnost „organizovat“ a mobilizovat emoce.

Právo, 4.3.2014