Když prezident Barack Obama oznámil na začátku svého prezidentství „reset“ vztahů s Ruskem, asi si jen těžko mohl představit, že o skutečný „reset“ se o šest let později postará ruský prezident Vladimír Putin. Nikoliv ale ve vztazích Ruska s USA, ale ve vztazích mezi USA a Evropskou unií.

Putin se svým záborem Krymu, jakož i agresivními gesty, které předvádí na hranicích s Ukrajinou, zasloužil o výrazné oživení vztahů mezi EU a USA. Je tak docela dobře možné, že jedním z jeho hlavních politických odkazů bude v budoucnosti výrazné posílení transatlantické obchodní, ekonomické, politické a vojenské spolupráce.

Summit EU-USA, který se konal uprostřed týdne v Bruselu, totiž ukázal, že Putinova hrozba geopolitickému uspořádání, které se vynořilo po roce 1989, může akcelerovat jednání o Smlouvě o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP), která by vytvořila zónu volného obchodu mezi EU a USA.

Putin svým jednáním také pootočil ručičku na geopolitickém kompasu, kterým se v posledních letech řídil americký prezident Barack Obama. On i většina amerického politického establishmentu se v posledních letech orientovali na vztahy s dálným Východem. Evropa se zdála být navzdory svým ekonomickým problémům politicky stabilní. Americké angažmá v rámci NATO sláblo.

Američtí politici si nyní ale uvědomili, že Evropa není bitevním polem minulosti. Putinovo počínání oživilo vzpomínky na bipolární dělení světa z dob před rokem 1989. Můžeme se samozřejmě tázat, zda je to užitečné, jisté ovšem je, že takové vidění odstraňuje z americko-evropských vztahů nánosy balastu a vrací je k podstatným věcem.

USA a EU se dokázaly velmi rychle dohodnout na sankcích vůči Rusku s tím, že další mají v zásobě pro případ, že by Putin nezůstal u anexe Krymu. Rozjely se také přípravy na přehodnocení evropské energetické politiky tak, aby se--i s americkou pomocí—stala EU méně závislou na Rusku.Úplně na prázdno nevyjde ani Obamova kritika těch evropských spojenců v NATO, kteří dostatečně nepřispívají na vojenské rozpočty.

Jakkoliv se může zdát, že odpověď USA a EU na Putinovo imperiální dobrodružství je zatím nedostatečná, v euro-amerických vztazích oživila dynamiku, která je pro Rusko zničující. Už proto, že Rusko je mnohem více propojené se západními finančními trhy a ekonomikou, než si Putin možná připouštěl.

Už jen pod vlivem prvních sankcí a strachu z nestability nastal masivní odliv kapitálu z Ruska—a to jak toho v rukou zahraničních investorů, tak peněz domácích oligarchů. Rubl začal významně slábnout. Pokud by k tomu EU přidávala postupné omezování závislosti na ruských energetických zdrojích, bude mít Rusko velké problémy.

Ekonomicky je dnes v podstatě jakýmsi „ropným emirátem“, který vyváží suroviny, aniž by sám—kromě zbraní—vyráběl cokoliv, co může ve velkém exportovat.

Velké mocnosti se v minulosti řídily heslem „rozděluj a panuj“. Putinovi se ale podařilo docílit ve vztazích mezi USA a EU, jakož i uvnitř EU, spíše opaku. Ba, dá říct, že dosáhl zdánlivě nemožného: tím, že je v pozadí jeho akcí iracionální nepřátelství vůči Západu, nalil poněkud skomírající západní civilizaci novou krev do žil.

Právo, 31.3.2014