Rusko obhajuje invazi na Krymu s argumentem, že má právo chránit práva etnických Rusů v jiných zemích. Naposledy to zopakoval ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov. Dodal, že „chránit etnické Rusy žijící v cizině bude Moskva "politickými a diplomatickými prostředky".

Kdyby zůstalo u politických a diplomatických prostředků, mohli bychom snad namítat jen tolik, že „etnický Rus“ je něco jiného než „ruský občan“. Neboť jak se takový etnický Rus vlastně pozná? Je to člověk mluvící primárně rusky a hlásící se k ruské kultuře, i když už je třeba občanem jiného státu?

Na Krymu ovšem ve jménu údajné ochrany Rusů nahradila Moskva politické a diplomatické prostředky vojenskou silou. Jde o jakousi novou verzi doktríny „omezené suverenity“, kterou vyhlásil generální tajemník sovětské komunistické strany Leonid Brežněv v souvislosti s invazí v Československu v roce 1968.

Doktrína tehdy zněla, že Sovětský svaz má právo--i s nasazením síly--bránit socialistický režim v zemích sovětského bloku. Co onen správný „socialismus“ byl, záviselo tehdy na interpretaci Kremlu stejně, jako dnes na této interpretaci závisí, kdo je „etnický Rus“ a jaká práva etnických Rusů jsou pošlapávána natolik, že je to už dost, aby Moskva politicky, diplomaticky nebo dokonce vojensky zasáhla.

Stejně jako byla ochrana „socialismu“ jen zástěrkou pro ruské imperiální a další zájmy, je jím dnes údajný strach o Rusy v jiných zemích. Lidské životy—včetně miliónů ryzích Rusů—přitom nikdy nestály na žebříčku hodnot v Rusku velmi vysoko.

I když jde jen o zástěrku, měly by se země, kde žije ruská menšina, mít na pozoru, když už se jednou Moskva rozhodla, že skutečné záměry bude halit do jazyka ochrany práv etnických Rusů. V Česku se od roku 1989 postupně mnoho Rusů usídlilo. Praha se stala základnou rusky mluvících mafií, jak občas připomenou—varovně, ale zároveň jaksi bohorovně--zprávy českých tajných služeb. Navíc u nás působí nemálo ruských „podnikatelů“, kteří jsou přímo navázáni na oligarchické struktury, které stojí za Putinových režimem.

Součástí vzpoury na Ukrajině přitom byla pro Putina nebezpečná revolta proti oligarchické a mafiánské kleptokracii, zaštítěné Viktorem Janukovyčem. Proti Ukrajině bylo třeba nějak zakročit--a nový režim vzešlý z oné vzpoury očernit coby fašistický--už proto, že by se bacil vzpoury proti totálně zkorumpovanému a neliberálnímu režimu, mohl--podobně jako bacil „socialismu s lidskou tváří“ v roce 1968--přenést do samotného Ruska.

Anexí Krymu zabil tak Putin několik much jednou ranou. Nacionalistické vášně rychle překryly rostoucí ekonomické potíže Ruska v poslední době a zvedly Putinovi popularitu. A kyjevskou revoltu (na níž se sice přiživili ukrajinští nacionalisté i neofašisté, ale která byla ve skutečnosti primárně vzpourou proti oligarchickému režimu navázanému na Rusko) lze líčit jako fašistický puč, což otevírá dveře k případným anexím dalších částí Ukrajiny ve jménu ochrany Rusů proti fašistům.

Jisté je, že ve světle toho, co nyní Kreml vyhlašuje o potřebě chránit Rusy kdekoliv, mělo by být prioritou českých tajných služeb se na nejrůznější podivné ruské „podnikatele“, jakož i na řadu podivných ruských spolků u nás důkladně zaměřit. A naopak: Česko by se mělo otevřít těm Rusům, jejichž občanská práva se při současném návratu diktátorských poměrů do Ruska, ocitají v nebezpečí.

Právo, 24.3.2014