První kolo pro Švejnara
V dosavadním klání o prezidentský úřad mezi současným prezidentem Václavem Klausem a jeho vyzyvatelem Janem Švejnarem si dle mého soudu zatím počínal lépe Švejnar, což ovšem v českém politickém systému neznamená, že i kdyby v tomto trendu pokračoval, bude zvolen. Švejnarovou největší devizou je zatím otevřenost vůči veřejnosti. Ví sice dobře, že prezidenta volí zákonodárci zastupující jednotlivé politické strany, ale uvědomuje si také, že veřejné mínění bude hrát při volbě prezidenta určitou roli.
Navíc prezident je hlavou státu, tedy nás všech, a už proto by měli občané nejen znát prezidentův program, ale také—a to především--mít možnost ve veřejné diskusi oba kandidáty porovnat. Právě v tomto bodě udělal Klaus zatím svou největší chybu, když odmítnul se Švejnarem debatovat v televizi, přičemž argumentoval, že prezidenta volí 281 volitelů, nikoliv občané.
V tom má jistě pravdu, ale i volitelé jsou občané, a navíc ostatní občany zastupují. Pokud Klaus opravdu chce, aby mohli jeho a Švejnara porovnat především zákonodárci, mohl tedy místo poněkud arogantního prohlášení, že jeho názory zákonodárci už znají, nabídnout Švejnarovi debatu na pódiu před poslanci a senátory. Televize takovou debatu mohla nabídnout široké veřejnosti, ač se veřejnost volby sama nemůže zúčastnit. Skutečnost, že se Klaus jakékoliv debatě vyhýbá, vyvolává dojem, že se diskuse bojí, anebo si je natolik jist svým zvolení, že se nechce debatou unavovat.
Jakoby Klaus chtěl potvrdit, že při daném způsobu volby prezidenta je důležité především si pojistit zvolení v zákulisí, stala se prezidentská volba tématem jeho novoročního oběda s premiérem Mirkem Topolánkem. I v tomto případě Klaus nezabodoval, protože oběd měl být setkáním s premiérem, nikoliv s předsedou strany, jejímž je Klaus čestným předsedou, a která ho chce volit.
Je možné, že to Klaus tak nezamýšlel, ale bohužel hlavním výstupem z tohoto oběda se stala zpráva, že Topolánek a Klaus by nebránili předsedovi lidovců Jiřímu Čunkovi v návratu do vlády, což ve spojení se zprávou, že jednali o prezidentské volbě, nemohlo nevyvolat podezření, jež formuloval až z dovolené ve Francii předseda zelených Martin Bursík—že totiž umožnění návratu Čunka zpět do vlády je cena, kterou je prezident ochoten zaplatit za podporu lidovců v prezidentské volbě.
Dobře pro Klause nevyzněl ani jeho novoroční projev. Většina komentátorů konstatovala, že byl konstruován tak, aby neurazil žádnou politickou stranu, což ve srovnání s některými dosti konfrontačními projevy minulosti bylo nápadné. A bylo až příliš zjevné, že se Klaus snaží využít prezidentského projevu k celému národu k jakémusi pohlazení komunistů, když varoval proti černobílému vidění komunistické éry.
Ve srovnání se Švejnarem, který říká o komunistech a komunistické éře něco podobného, nevyznělo pro Klause dobře, že stejně jako už učinil při svém projevu o státním svátku 28. října, ani tentokrát neváhal využít (někdo by mohl říci zneužít) privilegia prezidentského úřadu oslovovat celý národ s projevy během význačných svátků ke své politické kampani.
Ve světle skutečnosti, že se Klaus zároveň vyhýbá přímé diskusní konfrontaci se Švejnarem , se jeho předvolební apely na jednotlivé politické strany během prezidentských projevů nejeví jako nejlepší příklad fair play.
Budeme-li tedy srovnávat, jak oba kandidáti zapůsobili v prvních týdnech kampaně na veřejnost, vítězí Švejnar. Ten, ač začínal jako naprostý outsider, se koneckonců nejméně v jednom důležitém průzkumu na Klause už dotáhl. Stejný počet respondentů, jaký si v tomto průzkumu přál na Hradě dále Klause, si přál na Hradě změnu v podobě Švejnara.
Jak už ale bylo řečeno, prezidenta volí nikoliv veřejnost, ale parlament, takže Švejnarovo prozatímní bodování u veřejnosti nemusí příliš znamenat. Mnoho nemusí znamenat ani to, že 7. ledna představil veřejně svůj prezidentský program, což je jistě sympatický krok, stejně jako je sympatické, že tento program klade důraz na otevřenost vůči světu i novým výzvám, a nestraší národ Evropskou unií.
Rozhodovat ovšem budou zákulisní dohody, a v těch Švejnar nemůže kromě slibů nadstranickosti a otevřenosti zdaleka nabídnout jednotlivým stranám tolik jako Klaus, který si od roku 1989, kdy začal působit v nejvyšší politice, mohl vybudovat takovou síť politických a ekonomických vazeb, o nichž se Švejnarovi ani nezdá, a navíc má za sebou v současnosti nejmocnější politickou stranu.
V kontextu toho, jakým způsobem je prezident volen, je tak možná nejdůležitější zprávou reportáž ze dne 7.1. v Hospodářských novinách, v níž deník tvrdí, že podle jeho zpráv se komunisté už rozhodli, že v první prezidentské volbě nepodpoří ani jednoho z obou kandidátů, což by nejspíš vedlo k tomu, že by nebyl zvolen ani Klaus, ani Švejnar. Jenže zatímco Klaus by v takovém případě zopakoval to, co činil v roce 2003, tedy nechal se svou stranou nominovat do druhé prezidentské volby, Švejnar by v takovém případě byl nejspíš sociální demokracií pod tlakem KSČM obětován ve prospěch „levicovějšího“ kandidáta.
Z toho plyne, že ač pravidelné hodnocení duelu Klaus-Švejnar, jež iniciovali redaktoři Blog.aktualně.cz, je záslužný počin, prezident nakonec může vzejít z dvojice, v níž zatím jedno jméno neznáme.