Předsednictví EU jako historická výzva
České republice se v první polovině roku 2009 nabízí historická šance. Přijetí tzv.evropské reformní smlouvy na nedávném summitu v Lisabonu by totiž mohlo od základu změnit smysl českého předsednictví.
To bylo zatím vykreslováno v poněkud zápecnickém duchu jako událost, která bude úspěchem, pokud se jí České republice coby první předsedající zemi z bývalého klubu sovětských satelitů, podaří organizačně zvládnout bez větších problémů. Za vynikající úspěch by pak bylo považováno, kdyby nějakou stopu zanechala i česká předsednická agenda nazvaná pracovně „Evropa bez bariér“.
První reakcí nejsilnější vládní strany, občanských demokratů, na schválení lisabonské smlouvy bylo heslo „zdržovat“. Smlouvu je prý třeba poslat k Ústavnímu soudu, s ratifikací není třeba spěchat. Kromě ideologického odporu některých politiků ODS ke smlouvě, byla důvodem pro takový postup snaha, aby české předsednictví údajně zůstalo „plnohodnotné“.
Kdyby totiž byla smlouva ratifikována všemi členskými státy do konce roku 2008, byly by na začátku roku 2009 zřízeny nové instituce, včetně postu předsedy Evropské rady, o němž se neoficiálně mluví jako o evropském prezidentovi. Někteří politici naznačují, že by prý význam českého předsednictví mohl být umenšen, kdyby se v první polovině 2009 ujal úřadu nejvyšší evropský politik, který bude mít v budoucnosti na starosti částečně právě i předsedání EU.
Proč se ale na tuto věc nepodívat z opačného konce? Vždyť právě souběh platnosti nové smlouvy a českého předsednictví by mohl být historickou událostí! Zatímco se Česká republika určitě nijak významně nezapíše do dějin jenom proto, že je první zemí ze sovětského orbitu, která EU předsedá, je jisté, že by v análech historie zůstalo zapsáno, kdyby Češi v roli předsedající země uvedli v život nové evropské instituce.
Na pozici evropského prezidenta chce kandidovat bývalý premiér Velké Británie Tony Blair, a jeho šance nevypadají vzhledem k podpoře francouzského prezidenta Nicholase Sarkozyho vůbec špatně. Kdyby byl například právě Tony Blair oficiálně potvrzen v nové funkci na summitu v Praze, Česká republika by z toho mohla jen těžit.
V tomto kontextu jsou potěšitelné některé nedávné výroky místopředsedy vlády pro EU Alexandra Vondry, který tvrdí, že jeho úřad pracuje se scénářem, že smlouva vstoupí v platnost během našeho předsednictví. Chce se jen dodat, že i když česká vláda sama nemůže ovlivnit rychlost ratifikace smlouvy v ostatních zemích, je v jejím zájmu přinejmenším nezdržovat ratifikaci u nás doma.
Text byl odvysílán na ČRo 6, 16.1.2008
To bylo zatím vykreslováno v poněkud zápecnickém duchu jako událost, která bude úspěchem, pokud se jí České republice coby první předsedající zemi z bývalého klubu sovětských satelitů, podaří organizačně zvládnout bez větších problémů. Za vynikající úspěch by pak bylo považováno, kdyby nějakou stopu zanechala i česká předsednická agenda nazvaná pracovně „Evropa bez bariér“.
První reakcí nejsilnější vládní strany, občanských demokratů, na schválení lisabonské smlouvy bylo heslo „zdržovat“. Smlouvu je prý třeba poslat k Ústavnímu soudu, s ratifikací není třeba spěchat. Kromě ideologického odporu některých politiků ODS ke smlouvě, byla důvodem pro takový postup snaha, aby české předsednictví údajně zůstalo „plnohodnotné“.
Kdyby totiž byla smlouva ratifikována všemi členskými státy do konce roku 2008, byly by na začátku roku 2009 zřízeny nové instituce, včetně postu předsedy Evropské rady, o němž se neoficiálně mluví jako o evropském prezidentovi. Někteří politici naznačují, že by prý význam českého předsednictví mohl být umenšen, kdyby se v první polovině 2009 ujal úřadu nejvyšší evropský politik, který bude mít v budoucnosti na starosti částečně právě i předsedání EU.
Proč se ale na tuto věc nepodívat z opačného konce? Vždyť právě souběh platnosti nové smlouvy a českého předsednictví by mohl být historickou událostí! Zatímco se Česká republika určitě nijak významně nezapíše do dějin jenom proto, že je první zemí ze sovětského orbitu, která EU předsedá, je jisté, že by v análech historie zůstalo zapsáno, kdyby Češi v roli předsedající země uvedli v život nové evropské instituce.
Na pozici evropského prezidenta chce kandidovat bývalý premiér Velké Británie Tony Blair, a jeho šance nevypadají vzhledem k podpoře francouzského prezidenta Nicholase Sarkozyho vůbec špatně. Kdyby byl například právě Tony Blair oficiálně potvrzen v nové funkci na summitu v Praze, Česká republika by z toho mohla jen těžit.
V tomto kontextu jsou potěšitelné některé nedávné výroky místopředsedy vlády pro EU Alexandra Vondry, který tvrdí, že jeho úřad pracuje se scénářem, že smlouva vstoupí v platnost během našeho předsednictví. Chce se jen dodat, že i když česká vláda sama nemůže ovlivnit rychlost ratifikace smlouvy v ostatních zemích, je v jejím zájmu přinejmenším nezdržovat ratifikaci u nás doma.
Text byl odvysílán na ČRo 6, 16.1.2008