Volba prezidenta je i bojem o politický střed
Kandidatura Jana Švejnara na úřad prezidenta už byla interpretována ze všech možných úhlů, ale zatím nezaznělo to nejdůležitější: je to pokus--možná poslední na dlouhou dobu--o udržení politického středu v české politice. Ta se po nástupu Václava Klause do prezidentské funkce prudce polarizovala, částečně i proto, že Klaus je úzce spojen s největší pravicovou stranou.
Klausově Občanské demokratické straně v roce 2006 pomohla k úspěchu ve volbách do Poslanecké sněmovny silná antikomunistická rétorika, která se opírala o tvrzení, že sociální demokracie a komunistická strana spolu budou na vládní úrovni spolupracovat v případě, že budou mít většinu. ODS sice zvítězila, ale politický střed, oslabený propadem Unie svobody pod hranici volitelnosti a nevýraznými výsledky lidovců, nebyl dostatečně silný na to, aby dovolil zformování většinové vlády.
Unie svobody sice byla do určité míry nahrazena Stranou zelených, ale ta byla už od okamžiku svého vstupu do parlamentní a vládní politiky nevyzpytatelná. Její vedení sice umožnilo vznik středo-pravé vlády, ale její členská základna zůstává spíše nalevo od politického středu. Volební pat ovšem v každém případě dále posílil silnou polarizaci české politické scény, k čemuž prezident Klaus do jisté míry přispěl svou neochotou nabídnout druhý pokus na sestavení vlády sociálním demokratům.
Podle některých analytiků a politologů není polarizace české politiky na dva velké tábory na škodu, jen se prý ještě musí poněkud upravit volební systém, aby ta která velká strana mohla pohodlněji vládnout a realizovat svůj volební program. Podle jiných názorů je polarizace kontraproduktivní, protože znemožňuje politický konsensus přes politický střed ve věcech celospolečenského zájmu. Navíc volání po polaritě ignoruje skutečnost, že levá část politického spektra je tvořena dvěma stranami, z nichž jedna je považována za nesystémovou.
Ať už si myslíme o polarizaci politické scény cokoliv, jisté je, že dalších pět let prezidentství Václava Klause bude spíše přispívat k pokračující polarizaci. I když se Klaus uchází i o hlasy komunistů, dá se předpokládat, že po svém znovuzvolení bude pokračovat v silové politice vůči levici, která tlačí ČSSD a KSČM do jednoho tábora.
O hlasy komunistů se uchází i Klausův protikandidát Jan Švejnar, protože volební aritmetika je vzhledem k silnému postavení ODS taková, že bez podpory KSČM nemůže být zvolen. To vedlo některé komentátory k temným varováním o možném vzniku jakési Národní fronty, která by byla identická s volební koalicí, jež by případně Švejnara na Hrad prosadila. Zahrnovala by prý ČSSD, KSČM, zelené a lidovce. Posledně jmenovaná strana ovšem mezitím vyjádřila oficiální podporu Klausovi, což teorie o Národní frontě, v jejímž rámci by byla legitimizována KSČM, poněkud nabourává.
Ve skutečnosti byly tyto teorie od počátku poněkud přehnané. Švejnar se sice pokoušel získat komunistické hlasy, podobně jako Klaus, ale—stejně jako Klaus—nemá v úmyslu v případě svého zvolení pracovat na tom, aby se KSČM stala součástí hlavního proudu české politiky. Význam Švejnarovy kandidatury spočívá v něčem, co už bylo naznačeno výše: v úřadu prezidenta by sloužil jako svorník mezi ČSSD a středovými stranami, aniž by přitom coby politik pravicově liberální vedl válku s ODS. To by nepochybně výrazně zmenšilo výše zmíněnou polarizaci české politiky.
Vezmeme-li v úvahu poslední výsledky průzkumů veřejného mínění, v nichž ČSSD výrazně vede před ODS, a ze kterých též vyplývá, že by většinu spolu měly ČSSD a KSČM, anebo ČSSD spolu s lidovci a zelenými, je pravděpodobné, že Švejnar by v roli prezidenta usiloval o středovou koalici, aniž by se snažil výrazně antagonizovat ODS a KSČM. Jeho prezidentství by tak posílilo politický střed.
Bude-li znovu zvolen Václav Klaus, je pravděpodobné, že bude svým ostrým pravo-levým viděním tlačit ČSSD do jednoho tábora s KSČM. Levice jako celek tak bude, stejně jako v minulém volebním období, ve stavu permanentní války s Klausem coby představitelem pravice. Pokud by trend, jenž naznačují průzkumy veřejného mínění, vydržel a v příštích volbách by ČSSD a KSČM získaly společně většinu, dá se předpokládat, že se tentokrát skutečně pokusí o spolupráci—částečně z odporu proti tlaku pravice zaštítěné prezidentem, a částečně proto, že Klaus nebude motivovat ČSSD ke spolupráci se zelenými a lidovci.
To nemusí být samozřejmě katastrofický scénář, protože spolupráce ČSSD a KSČM by mohla ukázat, zda jsou komunisti politicky použitelní anebo, zda by je vládní angažmá oslabilo podobně, jako se to stalo nesystémovým stranám, které se dostaly do vlád v jiných zemích.
Komentátoři, kteří vidí případné větší angažmá komunistů ve vládní politice jako katastrofu, a zároveň varují, že případné volební vítězství Švejnara k tomu vytvoří podmínky, by ovšem možná měli zvážit i druhou alternativu—totiž, že pokračující polarizace české politiky v případě znovuzvolení Klause nejen výrazně posílí levici před příštími volbami, ale bude tlačit ČSSD a KSČM ke spolupráci už jenom proto, aby mohly pravicového prezidenta společnými silami neutralizovat.
Text byl 17.1.2008 odvysílán ČRo 6
Klausově Občanské demokratické straně v roce 2006 pomohla k úspěchu ve volbách do Poslanecké sněmovny silná antikomunistická rétorika, která se opírala o tvrzení, že sociální demokracie a komunistická strana spolu budou na vládní úrovni spolupracovat v případě, že budou mít většinu. ODS sice zvítězila, ale politický střed, oslabený propadem Unie svobody pod hranici volitelnosti a nevýraznými výsledky lidovců, nebyl dostatečně silný na to, aby dovolil zformování většinové vlády.
Unie svobody sice byla do určité míry nahrazena Stranou zelených, ale ta byla už od okamžiku svého vstupu do parlamentní a vládní politiky nevyzpytatelná. Její vedení sice umožnilo vznik středo-pravé vlády, ale její členská základna zůstává spíše nalevo od politického středu. Volební pat ovšem v každém případě dále posílil silnou polarizaci české politické scény, k čemuž prezident Klaus do jisté míry přispěl svou neochotou nabídnout druhý pokus na sestavení vlády sociálním demokratům.
Podle některých analytiků a politologů není polarizace české politiky na dva velké tábory na škodu, jen se prý ještě musí poněkud upravit volební systém, aby ta která velká strana mohla pohodlněji vládnout a realizovat svůj volební program. Podle jiných názorů je polarizace kontraproduktivní, protože znemožňuje politický konsensus přes politický střed ve věcech celospolečenského zájmu. Navíc volání po polaritě ignoruje skutečnost, že levá část politického spektra je tvořena dvěma stranami, z nichž jedna je považována za nesystémovou.
Ať už si myslíme o polarizaci politické scény cokoliv, jisté je, že dalších pět let prezidentství Václava Klause bude spíše přispívat k pokračující polarizaci. I když se Klaus uchází i o hlasy komunistů, dá se předpokládat, že po svém znovuzvolení bude pokračovat v silové politice vůči levici, která tlačí ČSSD a KSČM do jednoho tábora.
O hlasy komunistů se uchází i Klausův protikandidát Jan Švejnar, protože volební aritmetika je vzhledem k silnému postavení ODS taková, že bez podpory KSČM nemůže být zvolen. To vedlo některé komentátory k temným varováním o možném vzniku jakési Národní fronty, která by byla identická s volební koalicí, jež by případně Švejnara na Hrad prosadila. Zahrnovala by prý ČSSD, KSČM, zelené a lidovce. Posledně jmenovaná strana ovšem mezitím vyjádřila oficiální podporu Klausovi, což teorie o Národní frontě, v jejímž rámci by byla legitimizována KSČM, poněkud nabourává.
Ve skutečnosti byly tyto teorie od počátku poněkud přehnané. Švejnar se sice pokoušel získat komunistické hlasy, podobně jako Klaus, ale—stejně jako Klaus—nemá v úmyslu v případě svého zvolení pracovat na tom, aby se KSČM stala součástí hlavního proudu české politiky. Význam Švejnarovy kandidatury spočívá v něčem, co už bylo naznačeno výše: v úřadu prezidenta by sloužil jako svorník mezi ČSSD a středovými stranami, aniž by přitom coby politik pravicově liberální vedl válku s ODS. To by nepochybně výrazně zmenšilo výše zmíněnou polarizaci české politiky.
Vezmeme-li v úvahu poslední výsledky průzkumů veřejného mínění, v nichž ČSSD výrazně vede před ODS, a ze kterých též vyplývá, že by většinu spolu měly ČSSD a KSČM, anebo ČSSD spolu s lidovci a zelenými, je pravděpodobné, že Švejnar by v roli prezidenta usiloval o středovou koalici, aniž by se snažil výrazně antagonizovat ODS a KSČM. Jeho prezidentství by tak posílilo politický střed.
Bude-li znovu zvolen Václav Klaus, je pravděpodobné, že bude svým ostrým pravo-levým viděním tlačit ČSSD do jednoho tábora s KSČM. Levice jako celek tak bude, stejně jako v minulém volebním období, ve stavu permanentní války s Klausem coby představitelem pravice. Pokud by trend, jenž naznačují průzkumy veřejného mínění, vydržel a v příštích volbách by ČSSD a KSČM získaly společně většinu, dá se předpokládat, že se tentokrát skutečně pokusí o spolupráci—částečně z odporu proti tlaku pravice zaštítěné prezidentem, a částečně proto, že Klaus nebude motivovat ČSSD ke spolupráci se zelenými a lidovci.
To nemusí být samozřejmě katastrofický scénář, protože spolupráce ČSSD a KSČM by mohla ukázat, zda jsou komunisti politicky použitelní anebo, zda by je vládní angažmá oslabilo podobně, jako se to stalo nesystémovým stranám, které se dostaly do vlád v jiných zemích.
Komentátoři, kteří vidí případné větší angažmá komunistů ve vládní politice jako katastrofu, a zároveň varují, že případné volební vítězství Švejnara k tomu vytvoří podmínky, by ovšem možná měli zvážit i druhou alternativu—totiž, že pokračující polarizace české politiky v případě znovuzvolení Klause nejen výrazně posílí levici před příštími volbami, ale bude tlačit ČSSD a KSČM ke spolupráci už jenom proto, aby mohly pravicového prezidenta společnými silami neutralizovat.
Text byl 17.1.2008 odvysílán ČRo 6